Jsem sportovní fanda a fotbal miluji. Pracovní povinnosti mne včera zavály na Moravu. O derby pražských S jsem si tak mohl nechat jen vyprávět. Líčení fotbalových okamžiků bylo přebito popisem násilností, kterých se stal Strahov svědkem.
Jsem jedním z těch, co si řekli – A dost! Žádné sportoviště, fotbalový stadion zvlášť, už dál nesmí být místem násilností, kam se slušný člověk bojí přijít. Stejně jako vy vím, že vedení našeho fotbalového svazu a také česká policie se touto problematikou mnohokrát zabývaly. Došlo prý i ke zpřísnění trestů za výtržnosti na stadionech. Jen veřejnost, a hlavně ti výtržníci, o nich asi moc nevědí. Slyšel jsem, že pokud fanda ukopne sedačku, dostane pokutu. Nevím však, jak vysokou a zda to s ním něco vůbec udělá, když při příštím zápase udělá to samé! Nebo věčný český problém s pyrotechnikou. Platné bezpečnostní předpisy jejich vnášení do hledišť stadionů nepovolují. Obyčejný fanda si už zvykl, že je u vchodu podroben ponižující osobní prohlídce. Proboha proč, když světlice a dýmovnice přesto zvlášť v sektorech, vyhrazených, či vlastně „přivlastněných“ tvrdým jádrem fandů toho, či onoho klubu stejně vybuchují?! Námitky, že pokud si někdo skryje dělbuch či dýmovnici někam do rozkroku nebo mezi ňadra, pak se na to při prohlídce nepřijde, je pravdivý, ale od pořadatelů trochu alibistický.
Na druhé straně nelze pořadatelům upřít snahu. Třeba v „mé“ Olomouci. Tam před rizikovým zápasem s rivalem z Ostravy maximálně posílili pořadatelskou službu, najali si celý autobus s „bezpečáky z agentury“, policisty nechali hlídkovat za branami. Stejně však řádění fanoušků Baníku nezabránili. Alespoň je však natočili a záznamy předali policistům. Ti už snad největší výtržníky identifikovali. No a dál? Možná jim už vyměřili i tu pokutu...
Každý tedy jasně cítí, že tudy cesta nevede. Jsou potřeba razantnější kroky. Teď tím rozhodně nemyslím vhazování policejních dělbuchů do davu fanoušků stylem „ať to odnesou to všichni“. Do policejních postupů nevidím, a kritizovat je tedy nechci. Taky nejsem šéfem policie. „Šéfuji“ ale poslanecké sněmovně, která přichází se zákony. Pokud iniciativa, zpřísňující postihy za násilí na stadionech nepřijde, budu ji iniciovat sám. Jsem připraven téměř okamžitě jednat s odborníky a každým, kdo má co k řešení problému říct.
A jak si řešení to řešení představuji já? Mimo jiné bych chtěl výtržníkům třeba zakázat vstup na stadiony. A chtěl bych takové řešení podložit příslušným zákonem. Byl by to soud, nikoliv klub, kdo by dotyčnému vstup na stadion, či stadiony zakázal! A vymahatelnost takového trestu? Líbí se mi anglický model. Tam se k takovému trestu odsouzený člověk musí v době konání zápasu hlásit na policejní stanici. Prosté a účinné. Takže, dejme se do toho! Nemluvě o tom, že „umravňování“ výtržníků jde – bohužel – z našich kapes.
P.S. Fotbal jsem nestačil, hokej (zápas o finále Slávia – Liberec) ano. Hokej je zcela určitě hrou vyvolávající vyšší emoce. Bylo tomu i ten pondělní večer. Fanoušci obou táborů však byli výborní. Podporovali naplno své týmy. A ti liberečtí nesli hořkost porážky hrdě, bez urážek a nadávek Slávii a jejím fanouškům (o tom, že by v hale demolovali sedadla nemohla být ani řeč). O slávistickém rituálu ani nemluvě. Když jsem pak jel po tomto zápase domů, přemýšlel jsem, zda jsem vůbec slyšel o běsnění hokejových fanoušků, o ničení zimních stadiónů. Uvažoval jsem, jaký a proč je rozdíl mezi fotbalovými a hokejovými fanoušky…
