Listopadová výročí (1939 a 1989) se mi zdála vhodnou příležitostí, jak začít svá častější setkání se studenty a jejich pedagogy z vysokých škol. Hodně se o nich mluví. Však se také politici a ministerští úředníci předhánějí v návrzích na podobu vysokoškolské reformy. Jen, jak ukázala třeba tato středa, na peníze pro vzdělávací ústavy se myslí málo… A mě se však zdá, že těch, koho se to nejvíce týká, tedy zástupců vysokých učení, se přitom neptá nikdo na nic.
Pozvání k mé první neformální schůzce se studenty a pedagogy přijali zástupci Univerzity Karlovy. Naslouchal jsem pozorně (a bylo čemu). Ostatně – kdo nenaslouchá, nedozví se nic, říkávaly naše babičky. A měly pravdu. Poznal jsem, že vysokoškolská obec jako celek reaguje velmi citlivě na podněty zvenčí. A až překvapivě moc ji schází možnost diskuse s těmi, kdo rozhodují. Projevuje se to zejména při přípravě vysokoškolské reformy, nad kterou nyní na ministerstvu školství usedá speciální tým. Dozvěděl jsem se, že o obsahu se s univerzitou ani jinými školami moc nediskutovalo. Mimo proto, že materiály k připomínkování přišly na školy v době akademických prázdnin. A také proto, že tvůrci reformy mají (zřejmě á priori) zato, že jedině jimi navrhovaný model je ten správný. Proč tedy diskuse, že?
Co vadí nejvíce? Posluchačům zejména záměry, směřující k omezování studentské samosprávy. Vysoké školy prý začínají pociťovat zvyšující se tlak na komercionalizaci, a z toho plynoucí jiný typ řízení škol. Takový, který se spíše blíží řízení firem, zkrátka podnikatelských subjektů. Představa správní rady, rozhodující nejen o chodu školy, ale třeba také o studijních oborech, pedagozích a tomu podobně současné studenty – a snad i jejich pedagogy – děsí. Kritizují styl, sice běžný třeba ve Spojených státech, který by však silně omezoval současnou nezávislost vysokých škol na jednotlivých lobby a velkých firmách.
V souvislosti s kritikou připravované reformy jsem se rovněž dozvěděl o existenci tří mýtů, které jsou prý každému z nás vnucovány.
První mýtus – reforma na našich vysokých školách nikdy ani nezačala. Byl jsem ujištěn, že to pravda není a že přece nejde reformu zahájit k nějakému určitému datu. Kdyby měly vysokoškolské ústavy čekat až jim nějakým politickým rozhodnutím nebo úřednickým nařízením někdo řekne – tak a od této chvíle dělejte reformy, byly by pořád ještě tam, kde byly za minulého režimu.
Druhý mýtus je spojován s tvrzením, že veřejnoprávní vzdělávací instituce jsou molochy, které jen natahují ruku. Prý i tohle je omyl. Například tvrzení, že vysoké školy nedokáží zajišťovat rozvoj ze svých zdrojů. Umějí – a dělají to. Až 40 procent rozpočtů si podle svého tvrzení dokáží hradit ze svých příjmů. Dokonce plánují, i bez reformy, že optimální by bylo, kdyby dokázaly z vlastních zdrojů naplnit polovinu rozpočtu. Jenže! Svěřili se mi s ne neoprávněnou obavou. Bojí se, že čím více si na svůj provoz vydělají, tím méně od státu dostanou. Podle představy vysokých škol by se měly dotace naopak v návaznosti na hospodaření státu zvyšovat. Spolu s tím, co by školy dokázaly získat navíc, by pak možnosti vysokých škol rostly.
A třetí mýtus se týká hlavního cíle zamýšlené reformy. Veřejnost je přesvědčována, že je jím expanze, nárůst počtu studentů. Akademická obec je však názoru, že jediným správným cílem může být jen kvalita. Tlak na kvantitativní ukazatel proto odmítá.
Zajímavá byla i ta část naší debaty, která se týkala vztahu univerzity k podnikatelskému prostředí, respektive propojení výuky, výzkumu a praxe. Kontakty se rozvíjejí v tomto směru slibně. A to i přesto, že valná část českých firem podle akademiků dnes ještě nedokáže s vysokými školami efektivně spolupracovat, protože ani nevědí, co po nich mohou požadovat. Ovšem představa autorů připravovaného modelu reformy, že na vysokoškolské vědě a výzkumu směrem k inovacím se budou soukromé firmy podílet až 60 procenty je zcela "mimo mísu", protože stejný ukazatel u špičkových zahraničních univerzit je někde mezi 7 až 10 procenty.
Jak říkám, naslouchat je užitečné. Jen hlupák nebo ignorant se pustí do něčeho, aniž by vyslechl různé názory. A proč o tom všem na svém blogu píšu? Protože jde o okruh mnoha otázek. Podle mého důležitých. Některé názory jsem se dozvěděl při setkání se zástupci Univerzity Karlovy. Byli první, a určitě ne posledními, s kým jsem se setkal…. Další názory budou obsahovat zcela nepochybně vaše reakce.
