Před pár dny jsem četl z mého pohledu bizarní komentář, podle jehož autora právě prošviháváme nejlepší čas přistoupit k euru. Z jeho pohledu jsou výhody nedozírné, oproti tomu rizika prakticky nulová.
Komentář plný superlativů vzhledem ke společné měně a spílání politikům, kteří nám nechtějí zlatá eurovejce dopřát, měl trochu, alespoň pro mě, nečekanou pointu. Přijetím eura bychom se zbavili puncu kverulantů a potížistů, naopak by nás s otevřenou náručí čekal evropský klub vyvolených. Stali bychom se evropským motorem.
Jenomže to není všechno. Sám premiér Babiš by prý tak měl šanci přebít své máslo na hlavě konfliktů zájmů. A to už mi trochu hlava nebere. Znamená to tedy, že pokud by byl poslušný, nebylo by žádných vyšetřovacích komisí a zasahování evropských struktur do našich záležitostí? Vzbuzuje to ještě znepokojivější otázku: Kolik je v EU politiků, jimž je pro jejich loajalitu vše odpouštěno?
Tlak na přijetí eura ve mně ale vzbuzuje ještě další paralelu. Samotné rozšiřování EU jistě bylo vedeno dobrými úmysly, nechci nikomu nic podsouvat. Bezesporu příjemným efektem ale bylo i rozšíření odbytišť pro průmysl starých členských zemí. Něco, jako když se koupí konkurenční firma jenom proto, aby mohla být novým majitelem smáznuta z trhu. S členstvím v EU na náš průmysl začaly dopadat regulace, kvóty, jednostranné dotace na výrobu v jiných zemích, což mělo za efekt, že tuzemská produkce nebyla schopna cenově konkurovat. A v neposlední řadě také nejdřív popíraná, později bagatelizovaná, dvojí kvalita. Kdy se naše domácnosti staly odbytištěm pro importované šunty. Není i podbízivost a slibování lepších zítřků spojených s přijetím eura podobný princip? Princip rozšíření eurozóny, v nichž by se dal víc rozmělnit průšvih společné měny?
Ale ještě zpět ke zmiňovanému komentáři. Jako jeden z argumentů pro přijetí eura byla zmiňována také možnost čerpání z eurofondů, k nimž mají jinak přístup pouze země, které se vzdaly vlastní měny. Při svých pochybnostech bych byl patrně náležitě poučen, že takový zdroj je tvořen výhradně z prostředků, které tyto země do společného rozpočtu EU vloží. Jak se ale pozná, že v něm neuvíznou také naše odvody, případně třeba maďarské nebo polské, z nichž pak nemáme možnost získat ani vorla?
Při debatách kolem případného CZECHXITU se hlavně klade důraz na naši nesoběstačnost, neschopnost žít bez provázanosti na zahraničním průmyslu. Tedy se přiznává, že jsme opravdu tou skutečnou montovnou. Na opačnou misku vah by se dal položit fakt, že naše provázanost s cizími ekonomikami se začala budovat daleko dřív před vstupem do EU. A tedy stejně, jak v případě Velké Británie, by byly cizokrajné firmy samy proti sobě, kdyby zpřetrhaly všechny vazby jen kvůli jakési evropské politice. Také si je potřeba říct, že pokud budeme klást soběstačnost, respektive nesoběstačnost, jako strašáka, proč nějaký krok neudělat, nikdy se k ní ani nepřiblížíme. A je úplně fuk, zda jako součást EU, či nikoliv. Že se jednou ráno probudíme a najednou budeme soběstační, to se zajisté nikdy nestane!
