Dlouhověkost není radost a kam se všemi těmi kmety?

Zkuste si představit na své vlastní kůži: skoro nevidíte, skoro neslyšíte, chodíte o holích, chodítku, pomocí vozíku nebo jen ležíte. Stále nosíte inkontinenční pomůcky. Pořád vás něco bolí, pojídáte prášky a pícháte inzulín.

Máte to? Těšíte se na to?

Protože vaše děti musí chodit do práce, potřebujete zajistit služby asistentů nebo pobyt   v domově pro seniory. Na to ovšem nestačí důchod, je nutno zažádat o příspěvek        na péči. Domovy neberou a nebudou brát lidi s menším, než 3. nebo 4. stupněm příspěvku. Je plno zájemců o pobyt a jsou (a budou) dlouhé řady čekatelů. Jenže co       s tím?

Pokud jste dočetli až sem, budete možná ve stejné situaci, jako já a naše generace          s rodiči ve vysokém věku nebo vás to čeká. Ostatně jednou nás všechny. Je to téma neveselé pro obě strany. Z ryze pragmatického hlediska: romantická vize pečování         o stařečka či stařenku obvykle hned narazí na realitu: od zabezpečení finančního po časově, fyzicky a psychicky náročnou službu. Záleží i na tom, kolik rodinných příslušníků se na ní - v domácím prostředí - může podílet. Z finančního hlediska: potřebujete léky, různé kompenzační pomůcky, případně pomoc asistentů apod. 

Získat příspěvek na péči je kapitola sama pro sebe. Pokud jej potřebujete akutně, kvůli zhoršení stavu vašeho seniora, zjistíte, že to tak jednoduché nebude. Vyřízení trvá často půl a více roku (alespoň u nás v Brně), s výsledkem nejistým. Velice záleží jak obvodní lékařka definuje stav člověka, pro kterého je příspěvek určen (nejen senioři, ale i různá postižení), jak ho posoudí sociální pracovnice a co z toho všeho vyplyne. Viděla jsem     a slyšela neuvěřitelné věci, jak můžou tyto záludné otázky, ve kterých se mnohý senior snaží uspět na výbornou (přece není žádný blboun!) zamotat s výsledkem. Zvlášť lidi, kteří žijí mimo realitu s různými formami demence a nemůžou žít bez stálého dohledu, vypadají na první pohled normálně nebo ti co se snaží aspoň trochu se o sebe postarat   i když v praxi to moc nefunguje, matou tělem a s 1. nebo 2. stupněm příspěvku nemají šanci na umístění do normálního zařízení. A my,  potomci si prostě občas nevíme rady.

V dnešní době je věk 80, 90 let naprosto běžný. Společnost navíc začíná mudrovat, jak se v budoucnu zaplatí všechny ty důchody, zdravotní péče, nakonec i ty různé příspěvky na péči a zdravotní pomůcky. Věk se prodlužuje, ale pro obě strany, jak mladé, tak staré, nastává období hledání kompromisů, jak s tím naložit. A jak všechno zajistit? Jsou plány na výstavbu nových a nových domovů pro seniory, ale bude dostatek financí na jejich provozy, personál - a bude vůbec dostatek personálu, když už teď to nepatří mezi atraktivní povolání?

Taky je důležitou otázkou to, že číslo 90, 100 je hezké, ale co je za tím? Jaká je kvalita života ve vysokém věku? Dá se s tím něco dělat, kromě vynalézání nových, čím dál dražších léků? To si myslím, že by stálo za zkoumání víc, než kde se dá ještě víc vydělat. Protože si jednou nemusíte pamatovat ani to, jak se chodí na záchod, natož kde máte svoje portfólia, na které si stejně brousí zuby vaši příbuzní...