Možná nejsem jediná, kdo má v současné době pocit zaplavení podněty a informacemi. Zaplavení nabídkou a příležitostmi. Čas od času, někdy hodně intenzivně, jindy méně, mám potřebu vypnout. Vystoupit. Nedělat a nechtít NIC. Životní restart mi umožnil zažívat stále častěji, že NIC je nádherné. Že NIC je neskutečně bohaté. Že NIC může být inspirující a sytící možná víc než přesycenost. Nedávno jsem dostala otázku: Co teda děláš, když neděláš NIC? A tak jsem se začala svým NIC zabývat a tady to je:
Jestliže je něčeho hodně, máme intenzivní potřebu vypnout. Co tedy mé NIC znamená?
1. NIC: miluji TICHO
- venku.
Žijeme v neustálém hluku. Když se chceme uchránit od veřejného všudypřítomného zvukového smogu způsobeného prostě jenom tím, že věci nebo společnost fungují, sáhneme po sluchátkách. Vytvoříme svůj vlastní individuální svět a naše uši dostávají to, co máme rádi - jiné zvuky. Kolik z nás má sluchátka téměř přirostlé k uším? Nějak se vytratila kdysi obvyklá "veřejná produkce" z otevřených oken bytů či domů (možná dobře funguje OSA a hlídá si poplatky :).
Je nádherné najít místo, kde není ani jedno ani druhé - ani veřejné ani soukromé zvuky. Kde je KLID a TICHO. Dost často to bývá v chrámech a kostelích v době, kdy není mše. Až s podivem sleduji, že tam je prostor, kdy je nejen možné, ale i jaksi nutné ztišit. Silencio - tak nějak pokyn u hlavních vstupních vrat do těchto prostor.
Pokud se podaří najít místo v přírodě, je tam ticho, které může až ohlušovat. I příroda však má svůj hluk, zvuky, které tam jaksi patří. Něco, co informuje, že je tam život. Něco funguje, aniž je potřeba zásah člověka.
- ve mně.
Ticho zvenčí umožňuje zabývat se tichem uvnitř. Možná právě hluk zvenčí "chrání" před tím, co by mohlo nastat uvnitř nás samotných. Třeba záplava niterných otázek, třeba zabývání se něčím podstatným, k čemu nemáme odvahu, třeba jen zjištění, že jsme uvnitř sebe jaksi vyhladovělí, prázdní, nebo naopak, že máme své touhy, přání, cíle - o kterých se v hlučném světě nehodí ani přemýšlet.
Takže když nedělám NIC, užívám si ticha.
2. NIC: vnímám VŮNĚ
Když jsem vypnula hluk, vnímám daleko intenzivněji neuvěřitelnou krásu jesenické přírody. Tvary, barvy, vůně. Už několikrát jsem se pozastavila nad tím, jak může být louka barevná. Jsme zvyklí mít trávník pokosený na výšku max. 3-5 cm. A teď jsem vnímala koberec kvetoucích lučních květů od známého jetele, přes kopretiny a vlčí máky, až po modré chrpy a další květiny, které ani neznám. Nádhera. Ani nevím, jestli se hodí říct, že je to NIC. Ale jo, možná v tom směru, že jako lidi jsme k tomu nemuseli přispět a funguje to i bez nás.
Několikrát se jenom zastavím, zavřu oči a dýchám tu rozmanitou směsici vůní - je to NĚCO nebo je to NIC? Není to vidět, vypadá to jako nic, ale je to neskutečné bohatství.
Takže když nedělám NIC, užívám si vůně.
3. NIC: tma a slunce
Může být tma krásná? Tvrdím, že jo. Zvláště, když potřebujete spát a před okny máte sloup s veřejným osvětlením - moderní, intenzivní lampy, které svítí jako slunce. Děsné! Krásnou tmu jsem zažila třeba v Beskydech, kdy jsem v noci ležela na balkoně a dívala se do nebe. Okolo bylo ticho. Voněl les. A všude kolem tma a NIC. Na obloze hvězdy, které skoro cvrnkaly o můj nos.
Bylo by nesmyslné lpět na tom, že NIC je jenom tma. Rozhodně dávám body i slunci. Ranní paprsky dokážou nastartovat tak, jak žádný jiný životabudič. Ani sebelepší zářivky podle doporučení EU ho nenahradí.
Takže když nedělám NIC, užívám si tmy nebo slunce.
4. NIC: jednoduchost
Jsme natolik odkojeni evropskou civilizací a životním standardem, že ani netušíme, jestli umíme vystačit s málem. Mediální masáž, reklama podbízející falešné cesty ke spokojenosti zvětšují prostor naší nespokojenosti. Vytváří podhoubí nespokojenosti - když nemám to a to, nemohu být šťastný.
Nemohu vymazat z paměti situaci, kdy jsme v 90. létech začali stavět svépomocí dům. Počítali jsme každou korunu. Nemohli a ani nechtěli si dovolit něco, co by oddálilo splnění našeho záměru. A v této situaci jsme dostali nádherný katalog se sloganem: Vlastní jachta - cesta k nespoutanému štěstí. A pak několik duchaplných řádků...Jistě už máte všechno, po čem jste kdy toužili. Vaše štěstí může být daleko větší, než si dokážete představit. Vlastní jachtou můžete objevovat nové obzory, nespoutáni prostorem a časem...bla, bla, bla...
Postupem času si stále víc uvědomuji (a je to určitě dáno i věkem a současnou životní etapou), že umět být spokojený s tím, co mám, je daleko výživnější než se honit za tím, co mají ti druzí. Možná to dá práci najít to, co skutečně potřebuji, co je podstatné a co už je navíc a zatěžuje - ale stojí to za to.
Takže když nedělám NIC, užívám si jednoduchosti.
5. NIC: být sám nebo spolu
Jsem ráda, když mohu být sama. Ponořená do svého světa, kde NIC má svou komůrku. Být sama pro mne znamená pečovat o sebe, mít čas bez výčitek svědomí, že bych něco měla dělat, být v akci...být užitečná. Ne, ne...Možná je to dáno mou profesí - být pro druhé - ale jak dávat, když není čas brát? Takže být sama je NIC, které naplňuje.
Protože jsem člověk, a člověk je vztahová bytost, je velké umění být s druhými a společně prožívat NIC - zkrátka jenom to souznění, spolubytí bez nutnosti vytvářet stopy své existence.
Mám vedle sebe nejlepšího přítele, mého muže, který, ač je neskutečně akční, začíná vnímat, že to, za čím běžel, je právě to NIC.
Takže když nedělám NIC, užívám si (spolu)bytí.
Shrnu-li, co jsem chtěla vyjádřit, pak:
Co dělám, když nedělám NIC?
Těším se z toho, že voda v řece umí téct bez mého přičinění, že květiny voní a nepotřebují můj implus, že se střídá den a noc a není to na mně závislé, že ticho zvenčí umožní ticho vevnitř, ve mně.
NIC může působit jako strašák pro ty, kteří se bojí vnitřní prázdnoty.
NIC však může být prostor, kdy najdeme to nejdůležitější - neviditelné bohatství, které nosíme uvnitř sebe, je kolem nás, nad námi i pod námi. Jsme jeho součástí - a to stačí.
Dovolte si (občas) nedělat NIC, je to báječné!
