Syndrom houpacího koně

Záměna poslání a cíle je příčinou pádu. Syndrom houpacího koně  je synonymem příčin rozkladu společnosti i rozkladu firem. Společnost, stát , obce i firmy unesou výměnu osobností, ale neustojí bez šrámu absenci vize, poslání. 

Jen málokdy se vyjadřuji k politickým tématům. Ale nedá mi to. Při psaní knihy, která zanedlouho vyjde v nakladatelství Grada,  jsem si uvědomila dopady absence jedné podstatné složky fungování společnosti. Mám sice jen omezený okruh vědomostí a znalostí, ale jako občan i jako pracovník se pohybuji v určité oblasti, kde je až příliš zřetelný syndrom houpacího koně.

 Ať se podíváme do jakékoliv oblasti života společnosti, záměna poslání a cíle je příčinou pádu. Rozkladu společnosti i rozkladu firem. Poslání a vize unese výměnu osobností  a nemusí to ohrozit fungování firmy, obce a státu. Těch osobností, které mají na co smysluplného navázat - na vizi a poslání svých předchůdců. Když se však zamění vize za cíl,  objeví se syndrom houpacího koně. Každý následuje jen svůj cíl. Zhoupnutí vpravo naplní cíl smýšlejících ve prospěch pravé strany. Následuje ale zhoupnutí vlevo -  zase uspokojí ty, kteří mají cíl vlevo. A pokud tuto metaforu spojíme s tím, že houpacího koně můžeme přinutit stát i delší dobu na „špičkách“ na jedné straně, zcela zákonitě tato pozice bez poslání vyčerpá. Naplnila účel udržet se v sedle, ale to je asi tak všechno. Nezbývá, než že musí být vystřídána zhoupnutím na opačnou stranu. Kam se houpací kůň dostane? Že nikam? Rozhodně je v pohybu, vytváří iluzi života, ale opravdu se nikam neposune.

Iluze změn, iluze pohybu. Houpací kůň - jak výstižné. Předvolební sliby nejsou vize a poslání. Jsou to cíle, ke kterým se strana či kandidát zavazuje. Ale bez směřování, bez zodpovědného hledání odpovědi na otázku PROČ?  se jen stěží hledají způsoby - JAK? A jedno bez druhého nedává smysl.

Nechci hledat viníky - kdo za to může. Ani nechci ukazovat prstem na ty co tu byli, ani na ty, co chtějí přijít. Jen jako člověk potřebuji vědět odpověď na prostou otázku: Kam směřujeme? Bude to prospěšné? Budeme v tom umět žít?  Pokud ano, podle čeho to poznáme? Pokud ne, podle čeho to zjistíme? Pokud v tom nebudeme umět žít, co se budeme potřebovat naučit a kde a kým? A poslední otázka, složená ze tří vzájemně provázaných, které se nabízí při hledání řešení obtížných situací jde až na dřeň našich motivů:

Co chci pro sebe + co chci pro tebe + co chci pro nás?

Tyto tři otázky a odvaha k jejich pravdivému zodpovězení je podstatou fungování společnosti. Nejde vynechat ani jednu z nich, dokonce nelze povýšit ani jednu z nich.

Moc přeji lidem, kteří hledají slogany a cíle pro nadcházející klání, aby navštívili hračkářství. Vyžádali si výjimku a zaplatili si pohoupání na houpacím koni. Zavřeli oči a vnímali, co se s nimi děje, co jim to přináší a v jaké iluzi se na tuto chvíli ocitli. A pak až otevřou oči, viděli - co se změnilo, kam se posunuli a co je to stálo.

Z mého pohledu je největší daní za syndrom houpacího koně promarněný čas, ukolébání do lhostejnosti a návyk na iluzi.