Jakákoliv závislost není dobrá. Připravuje člověka o svobodné rozhodování. Zbavit se závislosti je urputná cesta, nebo že by to šlo někdy jinak…?
Býval jsem byl přesvědčeným kuřákem. A cigarety mně hrozně chutnaly. Když jsem jel někam do lesa nebo do průmyslu, musel jsem mít sebou alespoň dvoje“ Malbora“. Cigareta se stala neopomenutelnou částí mé výbavy, a jestli jsem sebou měl kus chleba a sýra či zda jsem se dobře seznámil s technologií, nebylo až tak důležité.
V té době jsem kouřil kolem krabičky denně - a jak se ukáže dál, bylo to důležité - ale navykl jsem se již na jemnější chuť západního kuřiva. Byl jsem závislý a to mě vůbec nebavilo. Bez cigára jsem nevydržel ani den. Rád bych s tím něco udělal, ale nebyl jsem si jistý jak to provést. V té době, je to asi třicet let, nebyly dostupné žádné lobelinové náplasti, ani poradenská střediska, ani žvýkačky s nikotinem.
Bylo mi jasné, že postavit se proti dlouholeté toxikomanii - dodnes si myslím, že se spíše jedná o návyk na oxid uhelnatý, než na nikotin - pouhou vůlí asi nebude stačit. Člověk je sám sobě největším nepřítelem a všechno si omluví. Proč nevěřím vůli, když se v našem kulturním okruhu považuje za uznávanou cestu k cíli? Je to konec konců přímá cesta, jasný směr. Ale cesty přímé jsou mnohdy komplikovanější, než by se na první pohled zdálo. Cesty obchvatem jsou mnohdy účinnější a to nemám na mysli jenom vojenskou strategii. Okliky dávají možnost poznat širší kontext a dávají možnost využít alternativní přístupy, přidávají čas. Jsou i vnitřním smyslem tvaru lilie, jejíž postranní plátky se opět začínají navracet do původního směru. A vůle? Když navíc přihlédnu k tomu, že se podobá českým slovům vůl a zvůle, tak se mi přímá cesta nezdá být nejlepší možnou. Raději se vydám cestou nepřímou.
Rozhodl jsem se tehdy pro jistý způsob mentálního cvičení - po probuzení nebo při jiných vhodných příležitostech si představím, že kouřím cigaretu, natahuji kouř a ošklíbám se. Nechutná mi. A tak ji zahazuji širokým obloukem někam pryč. Za postel, na dlažbu, do potoka, prostě někam, kde zrovna jsem.
A řekl jsem si, že víc neudělám a budu čekat. Na správnou chvíli. Věděl jsem, že taková chvíle přijde. Budu na ni číhat jako lovec, neunikne mi. Současně někde ve mně klíčila představa, že ten bod obratu bude spíše spojen s nějakým pozitivním poselstvím či legrací, ale určitě ne s obrázkem rakovinného nádoru.
Toto cvičení jsem nijak nepřeháněl, možná, že jsem občas na několik dní zapomněl, určitě jsem nebyl v plánované každodennosti důsledný.
Ale den přišel. Ani nevím za jak dlouho, možná za tři, čtyři měsíce a začal zcela prozaicky. Ranní cígo, kafe, telefonát požadující rychlé zaplacení dlužné faktury. Odjezd z bytu do redakce časopisu Gemma.
Bylo tam prázdno, jenom redakční sekretářka Eva, moje dlouholetá kamarádka, si právě vařila kávu. „Ahoj Milane“, sotva jsem otevřel dveře „dáš si taky?“ Druhý po ránu po urgenci neproplacené faktuře můžu. Postavila kávu přede mě, vytáhla krabičku Spart a nabídla mi. „Ne Evo, děkuju, ale nedám, Sparty mi nějak smrděj“. Eva se svým milým dívčím způsobem usmála a otočila celou věc naruby „Když nekouříš Sparty, tak jsi nekuřák“.
Joj, to byl blesk z čistého nebe, neuvěřitelné. V tu vteřinu jsem se stal nekuřákem. Nevím jak se to mohlo stát, ale byl jsem si tím úplně jist a nebyl v mě ani stín pochybnosti. Vyndal jsem Marlborky z kapsy košile a podal jsem je Evě.
Po dvaceti letech s cigaretami jsem od této chvíle už nikdy nepocítil touhu si zapálit. Zmizela nejenom chuť, ale i vnímání vůně cigaret. Za kuřáckých let mě nezapálená cigareta úžasně voněla a trochu mi vadila zakouřená místnost. Popisovaným okamžikem se to otočilo. Zakouřené místnosti mi většinou nevadí, za to nezapálené cigarety mi opravdu smrdí. I tato změna byl okamžitá. Možná to ale není vůbec důležité.
To co se stalo, považuji za zázrak. A po čase jsem si uvědomil, že můj postup byl analogií buddhistické meditace. Čekat na správnou chvíli, čekat až se objeví strach, až přijde chuť či negativní emoce, prostě trpělivě a aktivně vyčkávat, až „to“ přijde. Změnu nelze naplánovat. Možná existují v časoprostoru uzly (říká se tomu být v pravou chvíli na pravém místě) v nichž je změna pravděpodobnější. Trpělivost podle mého nemá příliš co společného s vůlí. Na změně lze pracovat v mysli a na správný okamžik pak čekat. A být přitom stále připraven a vědomý.
