Má něco společného vývoj pohledu na ohrožení naší civilizace globálním oteplováním a fáze, kterými se mění postoj vážně ohroženého člověka k jeho vlastní nemoci? Možná překvapivě mnoho.
Paralely jsou různé, některé jsou nesmyslné, jiné dávají smysl až příliš. Pozoruhodnou shodu můžeme shledat při srovnání proměny postoje těžce nemocných pacientů a společnosti, která je ohrožena civilizačním kolapsem. Kolapsem, který je vyvolán fundamentálním porušením rovnováhy mezi přírodou a lidskou civilizací, mezi minulostí, současností a budoucností, mezi možnostmi, které nám tato planeta skýtá a mezi našimi materielními touhami a přáními bez konce.
Stabilitu, kterou tradiční komunity vnímaly jak demograficky, tak i jako rovnováhu mezi spotřebou a zdroji. Tento základní princip jsme dnes porušili prakticky na celém světě, možná s výjimkou zapadlých komunit indického Ladakhu, či civilizací nedotčených loveckých a sběračských společenství na Guinei-Nové Papuy. Před několika staletími byl obdobný tradiční způsob života zcela běžný a byl u zemědělců a pastevců vypracován do formy dlouhodobé udržitelnosti. Plochy pastvin byly obhospodařovány setrvalým způsobem, pomocí regulace počtu pasoucího se dobytka, ale současně regulací lidské porodnosti tím, že některé děti z rodin odcházely do klášterů.
Celý systém udržitelnosti byl detailně propracován, a protože lidé tehdy neměli žádné exaktní numerické metody, modelování či prognostické aparáty, museli se výlučně spolehnout na pozorování a metodu zkoušky a omylu. Potřebovali dostatečný čas, aby se projevily změny, k nimž došlo, a ten také měli k dispozici. V naší rychle se měnící době není čas na reflexi. Jeden jev překrývá druhý. Jsou-li k dispozici zmíněná modelování, pak jim stejně mnoho lidí nevěří, viz například předpovědi vypracované na věhlasné americké MIT pro potřeby Římského klubu. Naše mozky jsou stejné, jako byly před staletími i tisíciletími, a proto nejsou ve většině schopny přijmout teoretická varování a nezřetelná poselství prognostických statistik.
Proslulá thanatoložka Elisabeth Kübler-Rossová (1924 -2004) definovala u těžce nemocných pět základních stádií: odmítání, hněv, smlouvání, depresi a přijetí (denial, anger, bargain, depresion, acceptance, akronym DABDA), kterými fatálně ohrožení lidé procházejí. Nemusejí být přítomny všechny fáze, ale zde je výčet hlavních etap, jak je autorka popsala, a jak je lze identifikovat s fázemi pohledu společnosti na přicházející civilizační kolaps.
První fází je popírání a šok, zde se pacient poprvé setkává se prognózou smrti a jeho první reakcí je odmítnutí. Nejsou výsledky testů nesprávné? Nedošlo k záměně odebraných vzorků? To se přece nemůže stát mě! Mně? Ne! .... já jsem poctivý, sportuji, jsem vegetarián… apod.
V naší společenské analogii tato fáze odpovídá odmítání klimatické změny jako nepravdivé, zevšeobecňující, přehnané, zmanipulované… i odmítání antropické příčiny globálního oteplování. To nemůže být pravda, vždyť naše společnost chce jenom dobro pro všechny (takto to alespoň proklamuje). Mnozí argumentují tím, že klima se měnilo vždy a současná klimatická hysterie je hnána zájmy lobbyistů placených fotovoltaickými a větrnými firmami.
Další, druhou fází je hněv. Pakliže pacient již nemůže odmítat stále nově potvrzované výsledky prvotní diagnózy, začne mít zlost. V analogii civilizačního kolapsu odpovídá hněv zlobě, která se projevovala (a stále ještě projevuje) na webových diskuzích i cílenými a placenými články na objednávku, které popírají globální oteplování, včetně nenávistných aktivit (příkladně se jednalo aféru okolo krádeže osobních mailů klimatických vědců, jejich dezinterpretaci a zveřejnění – jak se před několika lety stalo).
Paralela třetí fáze je pozoruhodná. Tuto část autorka definuje jako fázi smlouvání. Pacient slibuje, vyjednává (někdy s neviditelnými protějšky), že se polepší, že již bude jíst zeleninu, nebude kouřit, nebude jíst nic tučného a naopak bude každodenně jezdit na kole, přestane s milenkami a alkoholem a spoustu dalších závazků, které se snaží vyměnit za uzdravení a delší život především proto, aby většinou žil dál jak doposud. To se projevuje v individuálním chování především u těch, kteří prošli fáze předešlé. V ohrožené společnosti se tato fáze projevuje sliby ekologičtějšího života, pokud možno bez jakékoliv hlubší změny spotřebního životního stylu.
Odsouvat skutečná řešení. Na platformě smlouvání patrně ustrnuly dnešní ekologické programy politických stran, které se snaží vyjednávat se Zemí ústupky při zachování současného způsobu života v bohatých průmyslových zemích.
Čtvrtá fáze je deprese, která bývá u pacientů spojena se strachem, smutkem a úzkostí. Fáze deprese se zatím u naší nemocné civilizace nijak neprojevuje, protože se většina veřejnosti ještě nepřehoupla přes první tři fáze. Samozřejmě již i dnes lze potkat jedince, kteří ze stavu světa cítí tíseň a jsou smutní z jejího směřování.
Teprve s těmi lidmi, kteří v poslední fázi přijmou fakt zásadního ohrožení a vlastní smrti, je možno začít léčení a smysluplné řešení. Teprve tato fáze skýtá možnost konstruktivního řešení. Je to fáze přijetí. S ohledem na to, že nemůžeme čekat na úplnou proměnu společenského vnímání, měli bychom udržitelnost plánovat s těmi, kteří zásadní ohrožení přijali jako skutečnost a nejsou touto skutečností paralyzováni.
