Třetí apokalyptický jezdec – hlad patrně přinese nevětší zkázu. Hlad není něco, co by se dalo zvládnout mezinárodními dohodami, vysláním mírových sborů nebo vynikající lékařskou péčí. Hlad je totální zmar.
S hladem máme rozsáhlou historickou zkušenost, hladomor byl naším průvodcem, jak v dávné historii, tak i v dobách nedávných. V minulých dobách nebylo nic tak vzdáleného, jako pravidelné jídlo.
Za posledních přibližně 150 let se zapsalo do povědomí několik velkých hladomorů. Irský hladomor v letech 1845–1852 byl primárně způsobený plísní bramborovou. Plíseň vyvolaná deštivým počasím vedla ke snížení produkce brambor o 90 %. Během hladomoru zemřel asi 1 milion obyvatel z původního počtu 8,5 milionů a další se odstěhovali. Počet obyvatel pak dále klesal více než 50 let.
Důvodem hladomoru v Irsku nebyla jenom neúroda. I během nejhorších let se z Irska vyvážely potraviny: Podle ekonoma a historika Cormaca O' Grada putovalo v roce 1845 z Irska do Anglie více než 26 milionů bušlů obilí, což odpovídá asi 90kg pšenice na rok a osobu, tedy asi 370 g chleba na den, což je sice málo, ale postačuje na přežití.
Podle Christine Kinealyové z Liverpoolské univerzity opustilo během roku 1847 irské přístavy téměř 4 000 plavidel přepravujících jídlo do Anglii, zatímco 400 000 irských mužů, žen a dětí zemřelo hladem. Během hladomoru se exportoval dobytek, hrách, fazole, cibule, králíci, losos, ústřice, sledi, sádlo, med a dokonce brambory. Výzkum ukázal, že z Irska do Anglie, se vyvezlo 1,3 milionu galonů alkoholu získaného z obilí během prvních devíti měsíců roku 1847. Ve stejném období dodalo hladovějící Irsko do Anglie 822 681 galonů – přes 3 tisíce tun másla.
Přestože je Irsko ze všech stran obklopeno mořem, nebyl rybolov pro většinu chudých Irů řešením. Nebylo snadné se dostat z centrálních částí k moři, nebylo povoleno vstupovat na cizí pozemky ani nebyla možnost, jak transportovat ryby zpět.
Následovaly další hladomory: V Bengálsku v roce 1943, kdy zemřely z celkového počtu 60 milionů 2-3 miliony osob. Koncem války byl v Holandsku hladomor, který se odehrával v moderní, rozvinuté a gramotné zemi, i když strádající okupací a válkou. Dobře zdokumentovaná zkušenost pomohla vědcům změřit dopady hladomoru na lidské zdraví. Kohortová studie zjistila, že děti těhotných žen vystavených hladomoru byly náchylnější k cukrovce, obezitě a kardiovaskulárním chorobám. Hladomory se táhnou do současnosti.
V Malawi a Nigeru na počátku tohoto tisíciletí byly primárně způsobeny kobylkami, které zničily většinu úrody a následně špatnou distribucí potravinové pomoci.
Hladomor se netýká jenom těch nejchudších, ale má kaskádovitý průběh. Jsou jím postiženi i majitelé půdy, zaměstnavatelé, zpracovatelské podniky a prodejci, vlastně dopadá postupně na celou společnost.
Hladomor v sovětské Ukrajině v letech 1932 až 1933 zabil miliony Ukrajinců. Byl především politicky motivován jako represivní trest za odmítání kolektivizace. Konfiskovalo se veškeré domácí jídlo a omezil se pohyb obyvatelstva. V rámci širšího sovětského hladomoru, který zasáhl hlavní obilní oblasti v zemi, zemřely miliony obyvatel, z nichž většinu tvořili etničtí Ukrajinci. Ukrajinou a 15 dalšími zeměmi byl uznán jako genocida ukrajinského lidu provedená sovětskou vládou.
Současné odhady se pohybují v rozsahu 4 až 7 milionů obětí, přesněji od 3,3 do 5 milionů. Podle zjištění odvolacího soudu v Kyjevě v roce 2010 dosáhly demografické ztráty v důsledku hladomoru 10 milionů, 3,9 milionů přímých úmrtí hladomorem a dalších 6,1 milionů porodních deficitů.
Je pozoruhodné, že v obou případech, jak na Ukrajině, tak v Irsku se primárně nejednalo o zásadní nedostatek potravin, jako spíše o vývoz potravin a neochotu a neschopnost centrálních vlád v Anglii či záměr Sovětském Svazu katastrofu neřešit; často se hladomor v těchto případech srovnává s genocidou.
Limity produkce potravin
Budoucí nedostatek potravin nebude spočívat jenom nedostatečné distribuci nebo v exportu potravin, ale bude podmíněn dalším aspekty, tentokráte materiální podstaty.
Fosfor je pro rostliny, zvířata i člověka nepostradatelným prvkem, kde je ve formě kyseliny fosforečné komponentou makroergických vazeb. Fosfor lze kromě živých organismů nalézt v půdě i v mořské vodě i na mořském dně. U rostlin způsobuje jeho nedostatečný příjem zpomalený růst stonků a kořenů, opožděné rašení, kvetení a dozrávání, a zvláště nedostatečnou tvorbu a vývin plodů. Hnojení umělými hnojivy se stalo součástí zelené revoluce v 60. letech a vedlo k násobným výnosům plodin. Fosfor je nenahraditelný. Pakliže se fosfor přestane dodávat do půdy, poklesnou současné výnosy asi na polovinu.
Minerální fosfor se nachází především v Maroku 70 % a v menším množství v dalších zemích (Čína 5 %, Sýrie, Finsko, Alžírsko po 3 %). Podle předpovědí dojde k „peak fosforu“ za 10-20 let, od té doby budeme muset stále více vracet fosfor do půdy, nejvýhodněji poblíže místa, kde vzniká.
Nedostatek fosforu lze částečně řešit recyklací lidských a zvířecích odpadů zpět na pole. Zdrojem fosforu může být rovněž kal z čistíren odpadních vod. Tato řešení ale neposkytnou potřebné množství, a navíc budou vyžadovat změnu používaných metod hnojení. Bezorebné techniky, správná orientace orby a agroforestry (střídání lesů a polí) snižují vyčerpávání fosforu ze zemědělské půdy. Deficit fosforu nás pravděpodobně donutí alespoň částečně se vrátit k lokálnímu zemědělství s vyšším podílem práce, k lokální recyklací zdrojů a k decentralizaci. Všechny tyto cesty povedou ke snížení produkce a ke zvýšení cen potravin, což dopadne především na nejchudší vrstvy obyvatel a zemí.
Od určité teploty, 35 až 40 °C, se začíná snižovat rychlost fotosyntézy a tím také budou klesat výnosy plodin.
Chaotické počasí s přívalovými dešti se bude se zvyšující se intenzitou podílet na zvýšeném odnosu ornice, který je v České republice na jednom z předních míst v Evropě. Vodní erozí je u nás ohrožena polovina zemědělské půdy.
Energie v zemědělství
Jednou z důležitých a nebezpečných závislostí moderního zemědělství je spotřeba fosilních paliv. Energetická závislost zemědělské produkce, od pole na talíř je ohromující. Zhruba se počítá, že na jednotku energie ve výsledných potravinách je třeba desetinásobek energie. Odhady činí, že 70% energetické spotřeby zemědělství je kryto kapalnými a plynnými fosilními zdroji. Vlastně se živíme ropou. Výroba potravin v celém svém cyklu spotřebuje 15–30 % globální primární energie a je zodpovědná za 25–34 % celkových globálních emisí skleníkových plynů (GHG).
Významným spotřebitelem energie v zemědělství jsou hnojiva, ale nemalý podíl představují také zemědělské stroje. Na světě je celkem 16 milionů traktorů. V rámci dekarbonizace hospodářství je třeba traktory předělat na elektřinu nebo na syntetická kapalná paliva z obnovitelné elektřiny. V případě kapalných paliv by byla energetická účinnost ve srovnání s elektřinou 4 až 5krát nižší. Renomované firmy Monarch či John Deere vyrábějí elektrické traktory a další autonomní zemědělské stroje. Taková zařízení nejsou ovšem levná a vyžadují speciální servis, takže jejich dostupnost pro chudší země bude velmi omezená.
Největším emitentem (40 %) skleníkových plynů ze sektoru zemědělství je chov přežvýkavců, především díky metanu s vysokým vlivem na klima. Hluboko pod touto hodnotou jsou často namítané emise z rýžových polí (10 %).
Ústředním problémem globálního potravinového systému, je skutečnost, že živočišné produkty často vyžadují mnohem více kalorií k výrobě, než kolika nakonec přispívají do potravinového systému. Poměr energie v živočišných produktech k energii v krmivu je v průměru jen asi 12 %. To naznačuje, že používání plodin jedlých pro lidi ke krmení zvířat je velmi neefektivní způsob, jak lidem poskytnout kalorie.
Sedmdesát procent celosvětové spotřeby vody připadá na zavlažování v zemědělství. Toto obrovské číslo je absurdní, když víme, že téměř 30 % lidí nemá přístup k pitné vodě, což je přibližně 2,1 miliardy lidí. V Evropě je spotřeba vody zhruba poloviční.
Jako kritérium ohrožení hladem se používá Globální index hladu (GHI), který kombinuje čtyři indikátory. Procento podvyživených, podíl dětí do pěti let trpících chřadnutím-známkou akutní podvýživy, podíl dětí do pěti let trpících zakrnělým růstem a dětskou úmrtnost do pěti let. V posledních letech jsou hladem ohroženy především africké země Madagaskar, DR Kongo, Čad, Centrální Africká Republika a situace v Jemenu a Somálsku je definována jako hladomor.
Cesty řešení
Bude velmi svízelné vyhnut se budoucím hladomorům, neboť na snížení produkce potravin bude mít vliv několik synergicky se podporujících faktorů. Produkce potravin bude narážet na limity vysoké teploty, nerovnoměrnosti srážek, nedostatku vhodné pěstební plochy, snížené dostupnosti fosforu, omezených nízkoemisních energetických zdrojů na výrobu hnojiv, přelidnění, záplav, degradace a odnosu půdy. Většina z těchto aspektů bude je v podstatě neřešitelná.
Ač konzumace masa, především mimo Evropu stále roste, bylo by z kapacitních, klimatických, ekologických i etických důvodů vhodné tuto spotřebu podstatně omezit. V New Yorku byly od září minulého roku zavedeny na státních základních školách bezmasé pondělky, Magistrát Prahy tuto možnost požadovanou peticí odmítl.
Kontrola porodnosti. Mimo daňových restrikcí, které by pravděpodobně neměly žádný efekt v rozvojových zemích, lze snížení porodnosti dosáhnout ve středně až dlouhodobém horizontu vzděláním žen. Patriarchální pohled některých kultur může ale v tomto ohledu klást zásadní překážky. Totalitními režimy by mohla být kontrola porodnosti zneužita k prosazení politických cílů.
