Náhorní Karabach, konflikt, na který všichni zapomněli

Náhorní Karabach (Černá zahrada), malá enkláva ležící v jihozápadním Ázerbájdžánu, se stal před 20 lety, mezi únorem 1988 a květnem 1994, ohniskem etnického konfliktu mezi historicky usídlenými Armény a Ázerbájdžánci.

Arménie v konfliktu své krajany podpořila a jak válka postupovala, Arménie i Ázerbájdžán se zapletly do vleklé, nevyhlášené horské války. Během války docházelo k brutálním etnickým čistkám a porušováním lidských práv na obou stranách. Přestože tato hornatá autonomní oblast Ázerbájdžánu nyní upadla v zapomnění, jde o jednu z potenciálně nejvýbušnějích oblastí nacházející se v těsné blízkosti Evropy.

Pouze před několika týdny jsem byl na setkání v Baku konfrontován s trvající nesmiřitelností představitelů obou stran konfliktu. Zatímco pro mne byl do nedávna konflikt v Náhorním Karabachu vzdálenou historií, pro jeho aktéry zůstal otázkou národní hrdosti a života nebo smrti.

Veškeré dosavadní pokusy o vyřešení konfliktu mírovou cestou dosud selhaly, neboť sporného území se nechce vzdát žádná ze stran, a myšlenka nezávislého Náhorního Karabachu zatím nemá šanci. Napětí v regionu ovšem poškozuje obě strany, jak politicky, tak především ekonomicky. Arménie sice dobyla území Náhorního Karabachu, přišla však o ekonomické zisky z ropovodu z kaspického regionu do Středomoří, který byl kvůli její nestabilitě vybudován přes Gruzii. Kvůli historickému nepřátelství s Tureckem se Arménie navíc ocitla v dopravní blokádě. Pro zahraniční investory je zcela nezajímavá. Totéž platí více méně i o Ázerbájdžánu, vyjma investic do ropného průmyslu.  Bez zajištění stabilního klimatu v regionu se mu ale i nadále budou zahraniční investice vyhýbat, a s nimi tak i jeho ekonomický růst.

Důvodem konfliktu v Náhorním Karabachu jsou historické ideály identity a sounáležitosti, které zůstaly živé dodnes. Dřívější i současné etnické půtky má na svědomí pohnutá historie tohoto území. V dávných dobách patřilo několika říším, postupně se stalo předmětem soupeření různých mocností a nakonec skončilo v rukou Ruska a Sovětského svazu. Ozbrojené boje vyústily v roce 1921 v předání Náhorního Karabachu s převahou arménského obyvatelstva Ázerbájdžánu. Šlo o typické bolševické rozhodnutí v duchu rozděl a panuj. S tím, jak se sovětské impérium v 80. letech začalo hroutit, se zdejší etnické nepokoje opět rozhořely.

Ázerbájdžán ztratil v šestileté válce 1988-1994 čtrnáct procent svého území (včetně okolí Karabachu) a konflikt vyhnal z domovů na 800 tisíc Ázerbájdžánců. Hněv a pocit křivdy v nich ale i po dvaceti letech zůstaly hluboce zakořeněny a věří v návrat domů.

Boje skončily v roce 1994 příměřím, ale mírovou smlouvu oba státy navzdory mezinárodnímu úsilí Ruska, USA a Francie dosud neuzavřely. Oblast je stále mezinárodně uznávanou součástí Ázerbájdžánu a ani Arménie jej de facto neuznává za svou součást. Má vlastní ústavu, parlament, vládu i prezidenta. Zatímco Ázerbájdžán požaduje navrácení Karabachu, Arménie je pro jeho nezávislost. Nyní je enkláva součástí jakési konfederace s "mateřskou" Arménií.

Jakékoli mírové řešení konfliktu bude vyžadovat nejen kompromisy obou stran konfliktu, ale i dalších aktérů. Ve sporu jsou totiž angažovaní i Rusko, Turecko a Írán, ale také USA, Čína, Británie a další mocnosti a jejich geopolitické zájmy, a to především kvůli obrovským nalezištím plynu a ropy v Kaspickém moři.