Rodí se nový, multipolární svět. Zanechá Evropu v troskách?

S pádem socializmu a rozpadem Sovětského svazu se USA ujaly vedení unipolárního světa. Moc se jim to ale nepodařilo, viz Irák, Afganistán nebo Arabské jaro. Dnes se rodí nový, multipolární svět. Bude lepší než „Pax Americana“?

V 90. letech, poté, co se zhroutil Sovětský svaz a skončila studená válka mezi Západem a Východem, publikovali dva američtí autoři své představy o budoucím vývoji světa. Jedním byl Francis Fukuyama, spisovatel, politolog a filosof japonského původu. Ve své knize  „Konec dějin a poslední člověk“ (1992) tvrdí, že pádem tzv. železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť, jak píše, „sice stále budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát, ale demokratický  světový řád svou úspěšnou expanzí ukázal, že je jediným možným a finálním stádiem vývoje lidstva a lidské vlády“.

Naopak druhý z nich, profesor, politolog Samuel Huntington ve své knize „Střet civilizací“ (1996) líčí, po pádu bipolárního světa, svou představu soupeřících civilizací. Ve své knize uvádí osm základních civilizací: západní, slovansko-pravoslavnou, islámskou, hinduistickou, konfuciánskou, japonskou, latinskoamerickou a africkou. Budoucí konflikty nebudou, podle Huntingtona, konflikty mezi státy, ale konflikty mezi kulturami a civilizacemi a budou probíhat především podél tzv. zlomových hranic - linií, kde se tyto civilizace střetávají.

Myslím, že dnes již není třeba diskutovat o tom, že pravdu měl Huntington. Mezi lety 1990 až 2017 tu byl svět, kdy existovala pouze jedna skutečná světová mocnost, a tou byly Spojené státy. Jejich hegemonie však světu příliš neprospěla. Stačí si jen připomenou Irák, Afganistán, útok 11. září nebo destabilizaci celého regionu, jako následek Arabského jara. Kolem roku 2017 se ale již začínají o svůj podíl na rozhodování ve světě hlásit další země. Nejen z popela povstalé Rusko ale i další, zejména pak stále sebevědomější a asertivnější Čína. A aby toho nebylo málo, dnes se k nim přidávají Indie, Brazílie, Argentina, Saudská Arábie a další země.

Ať se nám to líbí nebo ne, Západ o svoji dominaci ve světě přichází. Tento proces se můžeme snažit co nejvíce zpomalit, zastavit jej však nelze.

Je otázkou, zda vznikající multipolární svět, ve kterém o moc globálně i v jednotlivých regionech budou soupeřit s USA nově nastupující mocnosti, bude bezpečnější než ten současný svět, ve kterém hrají prim USA. Podle mého názoru   bezpečnějším být může, neboť místo toho, aby se všechny nové i teprve vznikající mocnosti snažily připravit USA o jejich dosavadní postavení, budou tyto mocnosti mezi sebou a proti sobě uzavírat nejrůznější dočasné koalice a světový mocenský systém tím vyvažovat. Představuji si to jako nějakou obdobu Vestfálského systému po Třicetileté válce.

V Evropě, kde v současnosti o vliv soupeří již nejen Rusko a USA, ale už i Čína a Indie, je situace složitá také tím, že zde již několik desítek let neexistuje žádný bezpečnostní systém reálně nahrazující Helsinský proces (1975), který v Evropě umožnil snížit napětí mezi státy během probíhající studené války. Absence fungujícího bezpečnostního systému, zahrnujícího všechny evropské země, včetně Ruska, je podle mého názoru nejen příčinou stále vzrůstajícího napětí ale i současné války na Ukrajině. Vždyť, pokud by byla Ukrajina někdy přijata do NATO, sila západních raket by se ocitla jen asi 300 km od Moskvy (údajně cca 3 minuty letu). Dokážu si představit, že s něčím takovým Kreml  souhlasit nebude nikdy. Tuto skutečnost potvrzují dokonce i slova generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, který se nedávno pochlubil tím, že odmítl návrh smlouvy, kterou se Putin několik měsíců před napadením Ukrajiny snažil se Severoatlantickou aliancí vyjednat. V ní deklaroval, že pokud se Ukrajina vrátí k neutrálnímu statutu, Rusko sousední zemi nenapadne. Odmítnutí byť i jen jednat o takové smlouvě považuji za totální ignorování geopolitiky a neschopnosti reálně politického uvažování, které se Západu, především Evropě, vymstí.

To, co Evropa dnes urgentně potřebuje, kromě mnoha dalších změn a reforem, je utvoření nového bezpečnostního rámce, reflektujícího současné reálně rozdělení sil na kontinentu. V opačném případě nás čeká vleklý, zamrzlý konflikt na Ukrajině, který brzy nemusí zdaleka být jediným válečným konfliktem na evropském kontinentu. Jenom na Balkánu je takových ohnisek budoucích konfliktů několik.

Situace v dnešní Evropě je, podle mého názoru, dokonce podstatně horší, než byla kdy během studené války. Tehdy obě nepřátelské mocnosti, USA a SSSR, ovládaly, nebo můžeme říct de facto okupovaly, každá svoji polovinu kontinentu. A v případě jakékoli krize, ať již berlínské, maďarské nebo třeba Pražského jara, se mezi sebou vždy nějak dohodly, i když většinou bez ohledu na zájmy zemí, kterých se to týkalo, a krizi zažehnaly. Dnes ale SSSR zmizel ze scény, Rusko je dosud poměrně slabé, USA postupně svůj vliv ztrácí, Evropská unie na geopolitické mocenské mapě ještě ani neexistuje. A každý, ať spřátelený nebo nepřátelský stát, se kvůli absenci celoevropských bezpečnostních dohod, snaží získat výhody na úkor ostatních jen pro sebe.

Proto potřebuje Evropa multilaterální mezistátní dohodu o tom, jak postupovat v případě krizí, jako sůl. Již včera bylo pozdě. V opačném případě bude o našem osudu rozhodovat někdo jiný!