Křivé zrcadlo Pražského jara III „Kdož sú boží bojovníci“

Včerejší koncert na Václavském náměstí se nesl na vlně vzpomínek zasloužilých pracovníků Čs. Rozhlasu na pohnuté srpnové dny roku 1968, které doplnily písně ze 60. let

Emotivní koncert vyvrcholil „Modlitbou pro Martu“ v podání samotné Marty Kubišové a husitským chorálem „Kdož sú boží bojovníci“. Právě ten charakterizuje statečnost našich předků a zejména jejich připravenost postavit se jakékoli přesile v boji za spravedlnost, svobodu národa a za pravdu.

Nic takového se ale v srpnu 1968 přece ani náhodou neudálo. Naopak. Naši komunističtí pohlaváři, v čele s Alexandrem Dubčekem, podepsali v Moskvě, v touze podržet si alespoň kousek moci, potupnou kapitulaci, kterou odsoudili všechny Čechy a Slováky k dalším 20 letům poroby.

A stejně tak Čs. Rozhlas, za osobního přispění některých aktérů včerejšího vzpomínkového večera, v srpnu 68 opakovaně vyzýval národ, aby se v zájmu naší republiky lidé vyvarovali jakéhokoli odporu vůči okupantům, aby plně důvěřovali KSČ a aby šli jako obvykle do práce. Na fotografiích ze srpna 68 můžeme vidět naše vojáky, jak z kasáren pokřikují na sovětské tankisty před jejich okny. A dnes? Všemi uznávaný a metály obtěžkaný generál Pavel prohlašuje, že bránit se nemělo v roce 1968 smysl.

Vojensky to asi opravdu smysl nemělo. Sovětů a jejích spojenců byla příliš velká přesila. Přesto si však myslím, že alespoň pokus o odpor proti sovětské zvůli, by měl nesmírný vliv na morálku, sebedůvěru a zejména na budoucnost našeho národa.

Avšak nestalo se tak. V roce 68 jsme se přikrčili před Sověty a dnes se, pro změnu, krčíme před jinými.

Myslím si proto, že včerejší husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“ na Václavském náměstí včera zaznít neměl. Nezasloužili jsme si ho.