Kdo nemá dost válčení v Sýrii?

Válka v Sýrii trvá již 5 let a vyžádala si strašlivou daň-statisíce lidských životů. Přesto se najdou lidé, kterým je konec války proti mysli.

Až donedávna jsem považoval za naše největší válečné štváče, snažící se neustále rozdmychávat konflikt mezi Ruskem a námi (Západem), lidi typu Jaromíra Štětiny nebo Karla Schwarzenberga z TOP 09 s jejich známými eskapádami na kyjevském Majdanu nebo s bombardováním Bělehradu.

To co jsem ale slyšel od poslance Ivana Gabala, zvoleného do Poslanecké sněmovny za KDU-ČSL, ve středečním Interview ČT24, mne zcela šokovalo. Místo toho, aby kvitoval, že se krvavý konflikt v Sýrii chýlí ke konci, neustále se naopak snažil přilévat olej do ohně. Samozřejmě, v Sýrii totiž dnes prohrávají ti, jimž pan Gabal drží palce, islamistická opozice proti režimu Bašára Asada. Jiná než islamistická dnes v Sýrii není.

Poslanec Gabal v interview označil Rusko za strůjce a příčinu syrského konfliktu. Asi už ale zapomněl, kdo destabilizoval Střední východ, kdo zlikvidoval veškeré struktury státu v Iráku a přiměl tak irácké sunnity, aby se přidali na stranu Islámského státu nebo kdo inicioval Arabské jaro.

Opakovaně také poškodil jméno naší diplomacie, když kritizoval roli naší ambasády v Damašku. Já jsem naopak přesvědčen, že naše role v syrském konfliktu na diplomatickém poli je něčím, na co můžeme být právem pyšní. Ne nadarmo naše velvyslanectví zastupuje v Sýrii nejen zájmy naší země ale i Evropské unie a Spojených států amerických.

Nejsem žádný rusofil ani obdivovatel Vladimíra Putina, ale jsem přesvědčen, že z geostrategického hlediska Rusko hrálo, hraje a bude hrát v evropském prostoru jednu z klíčových rolí. Pro nás je to o to důležitější, že se spolu s dalšími středoevropskými zeměmi, jako jsou například Polsko nebo Slovensko, nacházíme v nárazníkovém prostoru mezi dvěma evropskými mocnostmi, Ruskem a Německem. Pokud Rusko zůstane součástí Evropy, bude Česká republika jejím středem a Praha jejím srdcem. A bude o nás zájem. Pokud by se ale vyplnilo přání těch, kteří chtějí Rusko z Evropy vypudit, octneme se okamžitě na její periferii, se všemi důsledky, které z toho vzejdou. A v Paříži, Bruselu nebo v Berlíně po nás za pár let neštěkne ani pes. Našim zájmem proto je, aby Rusko zůstalo integrální součástí Evropy, a to i se všemi jeho specifiky a ekonomickými, politickými i strategickými zájmy. Na rozdíl od poválečného období jsme dnes naštěstí, prostřednictvím členství v EU a NATO, pevnou součástí západní Evropy a vliv Ruska můžeme tak snadno vyvážit svou příslušností k ní.

Éra americké agresivní zahraniční politiky, reprezentované roky Hillary Clintonovou, vyvolávající opakovaně válečné konflikty po celém světě, nejspíš brzy definitivně skončí a mne by zajímalo, s jakými názory ohledně Ruska přijdou „naši stateční Rusobijci“, dosud tak ochotní bojovat proti Rusku až do posledního Ukrajince nebo Syřana, až za pár dní nastoupí do úřadu nový americký ministr zahraničí Rex Tillerson. Ten je totiž znám svým vstřícným vztahem k Rusku a současně nepřátelským postojem k protiruským sankcím. A nepochybně také urychleně vystřídá dosavadního excentrického amerického velvyslance Schapira….. Nejspíše se ale s prvním závanem nového větru ze State Departamentu otočí jako korouhvičky, začnou do nebe vynášet mírotvorné aktivity Vladimíra Putina a aktivně se lísat do přízně jeho pražských diplomatů.