Ústavní soud dal Julínkovi čas

Při sledování přímého přenosu z jednání Ústavního soudu o zdravotnické reformě a četbě následných  reakcí jsem zažil hned několik překvapení. To pozitivní bylo, že z otázek soudců vůči premiérovi Topolánkovi a ministru Julínkovi byla cítit znalost věci, a to špatné - ale lidsky pochopitelné, že hlavní aktéři – premiér, ministr a poslanec Hašek – se nevyvarovali vzájemných politických půtek v soudní síni. Šokující byla až reakce některých sdělovacích prostředků na serverech. Místo vyčerpávající informace o projednávaných skutečnostech jsme se dočkali bulvárně tendenčních statí typu „ÚS podusil Julínka“, „Tvrdý výslech  premiéra“ apod.

Korunou pak byl článek z dnešního vydání iDnes, kde jsem se dočetl, že soudci skákali premiérovi do řeči a ministra dokonce soudkyně Wagnerová okřikovala a snažila se mu vnutit vlastní představu reformy. Autoři příspěvku jaksi  pozapomněli na skutečnost, že u soudu je vládcem soudce a i císař pán by tady byl jen kmán.

Otázky soudců k oběma svědkům směřovaly v podstatě pouze jedním směrem – zda ve svých úvahách  o zdravotnické reformě vzali v úvahu český právní řád a na uváděných příkladech demonstrovali zjevné chyby, kterých se autoři při jejím koncipování dopustili. Předseda ÚS Rychetský ministra Julínka upozornil, že v souvislosti s tzv. „bezplatným zdravotnictvím“ už soudci ÚS v roce 1995 jeden výrok vyslovili, čímž dal najevo, jakým směrem se asi následné rozhodování soudu bude ubírat. Soudce Nikodém poukázal na zjevnou rozpornost přímých poplatků u lékaře a v lékárnách: Jak lze zákonem nutit občana k povinným platbám soukromoprávním subjektům? Proč nejsou poplatky součástí pojištění jako jinde v Evropě? Nesanují pacienti poplatky neschopnost a nevůli zdravotnických zařízení šetřit na nákladech a zbytečně předepisovaných  lécích? Soudkyně Wagnerová, jako expertka na  německé právo, ministra upozornila, že ve své argumentaci o 20%-ní spoluúčasti německých pojištěnců na léčbě poněkud přestřelil. Reálně se spoluúčast omezuje na 1% u chronicky nemocných a 2% u ostatních.

Dotazy soudců také naznačily, že reforma zdravotnictví se mohla ubírat jiným směrem. Provázanost veřejného pojištění se státním rozpočtem (pojištění nevybírají pojišťovny ale  stát, který pak prostředky rozděluje podle dost nejasného klíče!) zvyšuje vnitřní náklady systému. Je vůbec nutné, aby z veřejného pojištění byly hrazeny všechny úkony? Proč nový zákon neumožňuje movitějším pacientům si za péči připlatit?

Soudci pak jednání odložili na neurčito, čímž vyslali politikům jasný signál – pokuste se nalézt ještě způsob, jak nová pravidla sladit s českým právním řádem. Po letech  nečinnosti jde totiž o první pokus, jak zamezit neustále hrozícímu kolapsu zdravotnictví.