Článek miliardáře Tomáše Chreneka ve včerejší MF DNES (rubrika Názory) jsem četl třikrát a dnes jsem se k němu ještě jednou vrátil. Nešlo mi totiž do hlavy, jak může někdo s poměrně vyvinutým smyslem pro demokratické instituce požadovat drastické zásahy proti relativně nepočetné skupině mladých lidí, i když propagují fašistické a rasistické myšlenky. Na tapetě se v jeho příspěvku ocitl především Nejvyšší správní soud, který zamítl stížnost plzeňského primátora proti sobotnímu pochodu „holých lebek“ v blízkosti židovské synagógy.
Pracovní tábory v demokracii?
Nechci a nebudu znovu vyjmenovávat pokřiky, které tam zazněly. Jde mi především o apel autora a mnoha dalších „demokratů“ na tvrdou restrikci zastánců podobných názorů a ostouzení soudního rozhodnutí. Na rozdíl od nich totiž vím, že rozhodnutí soudu bylo navýsost demokratické, protože demokracie a její instituce nepřináležejí jen jejím „zastáncům“, ale i odpůrcům. Podobný výrok použil ve druhé polovině 70-tých let první židovský kancléř Rakouska Bruno Kreisky, když odpovídal na diplomatickou nótu socialistického Československa, které protestovalo proti sjezdu německé neonacistické strany (NPD) v Rakousku.
Fašistické a rasistické projevy části stoupenců krajní pravice nám sice nemusí znít právě příjemně, ale pokud přímo nevyzývají k násilnému svržení demokratického režimu, nemůžeme s tím nic dělat. Naopak, existence zákona, který dovoluje trestně postihovat lidi za nošení pseudonacistických symbolů a verbální projevy ve stejném duchu, příliš o demokratičnosti našeho systému nesvědčí (viz zpráva Amnesty International).
Pan Chrenek se ve svém článku ptá „jaké represivní metody je nutné proti lůze použít“. Dodávám, že žádné. Nesouhlasím s jejich názory ani metodami, ale v opravdu demokratickém systému mají stejné právo na existenci, jako kdokoliv jiný. Můžeme se pokoušet je přesvědčit, že se vydali na špatnou cestu v diskuzi, pokud chodí do školy tak tam, a doufat, že jednou dospějí. Nelze ale přijmout za bernou minci autorův návrh na „převýchovu tvrdou fyzickou prací“, protože tím by jsme jen v praxi potvrdili správnost jejich sociální teorie. „Kdo je společensky nebezpečný (a to všichni neofašisti bez diskuze jsou), musí být donucovacími prostředky přiveden k nápravě,“ píše pan Chrenek. Jako vystřižené z Mein Kampf nebo z usnesení ÚV KSČ, jen v ideově obráceném gardu.
Lidé mají právo na odlišný názor a smí ho veřejně hlásat; to je základní premisa demokracie. Fašizmus a totalitní myšlení vůbec se od demokracie odlišují především v násilném potírání nevěrců. A z této kategorie jsou i vaše návrhy, pane Chreneku! Takže, kdo je tady vlastně neofašista?
