Poslanecký políček obcím ve formě odejmutí pravomocí měřit rychlost vozidel na komunikacích je pouhým důsledkem jejich snahy o posílení obecních financí na úkor kapes motoristů. Na rozdíl od státní policie totiž městští a obecní strážníci používají dlouhodobě kritizované metody „chytání viníků“ (radary umístěné na samém okraji obce, nemilosrdné pokutování překročení rychlosti i o 1 km/h a to i na místech, kde zjevně řidiči nikoho neohrožují, rychlost vozidel omezená na přehledných místech i na 30 km/h), stručně definované jako „buzerace“.
Přitom těm informovanějším starostům a primátorům muselo být již delší dobu jasné, že podobný přístup musí jednou narazit na odpor. Takovou poslední vlaštovkou a varováním mohla být třeba slova mluvčího ministerstva dopravy Hanzelky z dubna letošního roku:
"Vůbec nejčastěji bodovaným přestupkem je přitom překročení rychlosti v obci o méně než dvacet kilometrů, které se na všech udělených bodech podílí 38 procenty. Není divu, když se v mnohých obcích stal z měření byznys,“ řekl Hanzelka a dodal: "Z pokut za rychlost a špatné parkování si města a obce vylepšují své rozpočty. Společenská nebezpečnost nepatrného překročení povolené rychlosti je přitom mizivá. Takové jednání orgánů samosprávy lze považovat za zbytečnou buzeraci řidičů“.
Současný pláč obcí nad milióny vynaloženými do technických prostředků je nemístný. Nic jim přece nebrání, aby data z instalovaných kamer využívala odborněji dopravní policie s důraznějším akcentem na bezpečnost a plynulost silničního provozu - bez nemravného obohacování obecních pokladen. Také úloha obecních a městských strážníků se tak může vrátit k původnímu smyslu jejich existence – veřejnému pořádku v daném katastrálním území (stejně tak obecní monarchové si snad konečně uvědomí, že jejich pravomoci končí tamtéž!).
Nejsem si zcela jist, zda schválená úprava zákona je definitivní. Jde o totiž o evidentní politikum, které souvisí bezprostředně s nadcházejícími senátními volbami. Konečné rozhodnutí může proto padnout až po nich a vrátit vše do dnešního status quo, ale člověk v koutku duše doufá, že zdravý rozum zvítězí.
