Kauza opočenského zámku spěje k mezinárodní ostudě

Co a kdo stojí za letitým sporem rodiny Colloredo-Mansfeldů o majetek, který jim byl v roce 1942 za protiněmecké postoje konfiskován nacisty, po válce Benešovými dekrety a po roce 1948 definitivně (?) komunisty? Proč potomek jednoho z dědiců Jeroným před deseti lety získal zpět zámek Dobříš i hrad Zbiroh a jeho sestřenice Kristina se o zámek Opočno soudí dodnes? Jde o problém justiční nebo politický?

Oba osudy bratrů Josefa a Jeronýma byly v podstatě podobné. Na počátku stál jejich otec Josef, který na počátku 2. světové války připojil svůj podpis pod národnostní prohlášení české šlechty, kterým se šlechta postavila na obranu samé existence českého národa, a tím nepřímo vyslovila nesouhlas s nacistickou okupací. To byl jeden z důvodů (druhým byl židovský původ jeho manželky) pro zabrání rozsáhlého rodového majetku německými úřady (nařízením Tajné státní policie (Gestapo) z 16. 12. 1942) jakožto nepřátelům Třetí říše. Hlava rodiny se musela vystěhovat ze zbirožského hradu (bydlel u svého bývalého ředitele polesí). Když se jednou vracel z výslechu na pražském gestapu, řidič místní linky ho odmítl vzít do autobusu (měl to nařízeno od říšských úřadů) a starý pán ve vytrvalém dešti cestou nastydl a po několika dnech zemřel na zápal plic. Otec budoucího majitele zámku v Dobříši se za války musel skrývat u známých na Moravě a později se připojil aktivně k partyzánům, otec Kristýny si prodělal totální nasazení a stejně jako bratr se podílel na protiněmeckém odboji (pomáhal sestřeleným spojeneckým letcům). Činnost rodiny písemně ocenilo po válce i tehdejší spojenecké velení.
I přes uvedené skutečnosti byly vůči majetku rodiny uplatněny Benešovy dekrety a to na základě údajné žádosti Josefa Colloredo-Mansfelda (kterého?) o říšsko-německé občanství. Tento doklad se nikdy nepodařilo najít, existuje prý jen jedno ústní svědectví. Podotýkám, že v případě současného sporu Kristiny C. M. jde o stejný doklad a svědectví, jež figurovalo v soudní při o dědictví jejího bratrance Jeronýma. Už před více než deseti lety se ale prokázalo, že svědectví poskytl člověk úzce spjatý s komunistickou stranou a známý svým odporem k bývalé šlechtě, navíc údajně podezřelý ze spolupráce s protektorátními úřady. (O dlouhodobě nepřátelském postoji komunistů ke šlechtě a speciálně k rodině Colloredo-Mansfeldů svědčí například úryvek z řeči bolševického senátora Nedvěda z roku 1930, kterou pronesl v souvislosti s diskuzí o postavení sokolské organizace: „Mohu vám však také servírovati obrázek sokolské demokracie z doby popřevratové (1918 – pozn. autora). V Dobříši po převratu vstoupil za člena Sokola byv. hrabě Colloredo-Mansfeld, potomek pobělohorského lupiče, s nímž mělo býti vlastenecky zúčtováno. Pan hrabě Colloredo-Mansfeld dal si ušíti sokolský kroj, daroval Sokolu v Dobříši pozemek na stavbu sokolovny a při slavnostním položení základního kamene klaněli se demokratičtí bratři Sokoli či před panem hrabětem k zemi.“) Existují však také doklady, že poválečná znovukonfiskace majetku Colloredo-Mansfeldů byla připravována předem. Osobitou roli sehrál i tehdejší ministr kultury Nejedlý, který nečekal ani na výsledek řízení podle dekretů a přiklepl zámek Dobříš komunisty ovládanému Svazu spisovatelů. Prostě vyhnali partyzána Jeronýma, jenž těsně předtím na zámku hostil své spolubojovníky a ruské vojáky.
Říká se, že na tehdejší činy nemůžeme pohlížet dnešníma očima. Patrně i tuto okolnost měli zákonodárci při schvalování restitučního zákona a za hranici majetkových nároků zvolili 25. únor 1948. Pro restituce majetku před tímto datem musel žadatel splnit podmínku „rasové perzekuce“, případně neoprávněného užití Benešových dekretů. První podmínku Kristina Colloredo-Mansfeld určitě částečně splňuje (židovská babička, což byl jeden z důvodů rozhodnutí gestapa) a druhou bezezbytku. Přesto právní zástupce protistrany (Památkového úřadu) Hošek si dovolí prohlásit: "Přijde mi nevkusné dovolávat se židovských předků s ohledem na lidi, kteří za holokaustu skutečně trpěli." A Ústavní soud, který zrušil před třemi lety rozsudek Nejvyššího soudu, jímž se zámek Opočno vracel do vlastnictví rodiny se dokonce ve verdiktu odvolává na rozhodnutí gestapa: "Majetek byl otci žalobkyně konfiskován v roce 1942 pro postoje nepřátelské říši...".
Dělá se mi špatně…