Zmačkaná krabice a partnerská krize

Můj muž má jeden úžasný talent, vše co vezme do ruky, se rázem promění v jakési moderní umělecké dílo, které ovšem ztratilo svou původní funkci. Budu konkrétnější, například krabice od žehličky už má přilepené víko, protože nebyla otevřena, ale utržena. Když se prostě čehokoli, co já běžně používám v domácnosti, dotkne, mění to svůj tvar. A to navždy.

Ze začátku mě to dohánělo k nepříčetnosti, nechtěla jsem mít utržené víko od žehličky, rozbitou umělohmotnou krabici od nářadí, urvané ucho od prádelního koše, chtěla jsem to mít neurvané a strašně jsem se tím trápila. Pokoušela jsem se to vyřešit přímo s mužem verbálně: „proč jsi to víko neotevřel, ale urval, teď ho musím přilepit!“ obořila jsem se na něj ublíženě a dostala jsem zajímavou odpověď: “to jsem nebyl já“, „aha a kdo to tedy byl?“, „to sis určitě uravala sama“. Tak tento způsob domluvy neměl úspěch, dál diskutovat nešlo, to bylo ještě horší, už jsem to zkoušela. Nějakou dobu jsem se tím v tichosti trápila, vždy když jsem narazila na nějakou další zdemolovanou věc, tak to ve mně bublalo jak v papiňáku. Jenže to bublalo jen ve mně, jen moje tělo bylo jaksi negativně emočně postiženo, zbytek rodiny byl prostě v klidu a naprosto nechápal mé supění.  Začala jsem se nad tím zamýšlet, proč mně to tak strašně vadí, vždyť to jsou jen věci a já svými nesmyslnými požadavky na jejich stav ničím náš vztah, který má samozřejmě mnohem větší hodnotu. Co mi tak strašně vadí, uvědomila jsem si, že o ty věci nejde, prostě mi začalo vadit chování mého muže.

Když se lidé do sebe zamilují, tak vnímají jen tu úžasnou energii otevřených srdcí, ostatní věci jsou jen doplňky. Ale ať chceme nebo ne, časem se ve vztahu vracíme zpátky do své kukly a svá srdce si zase uzavíráme. To vše však nikdo nedělá na vědomé úrovni, je to jeden z mechanismů nezpracovaných emočních obsahů v nevědomí. V podstatě, je to tak, že když se nevěnujeme své duši, konkrétněji neřešíme své emoce, začnou nás po nějaké době ovládat.

 Je to naše obrana, která vznikla v dětství. Obrana, která vznikla díky strachu ze zklamání. Paradoxně, právě tím, že si svá srdce opět uzavřeme, nám nic jiného než klamat a manipulovat nezbývá. V té chvíli začínáme hrát ve vztahu roli, jedinou roli, kterou známe a to je role matky nebo dcery, otce nebo syna. Všichni si hrajeme na maminky a tatínky: „jak můžeš to úžasné jídlo zprznit tím hnusným kečupem!“ „Nemlaskej, to se nedělá.“ „Umyj po sobě to umyvadlo!“, „ Vynes koš!“ Hrajeme si na maminku a tatínka a zapomněli jsme, že ve vztahu jsme si rovnocenní, každý z nás potřebuje svůj prostor a také se potřebujeme sami rozhodnout, kdy je třeba umýt nádobí nebo vynést koš, je to součást naší důstojnosti, kterou bychom měli ve vztahu ctít.

To se nám ale nepodaří, když si budeme hrát to, co nás naučili naši rodiče, to se nám podaří jen tehdy, když se zastavíme a zamyslíme se nad tím, co to vlastně děláme, uvědomíme si své priority a uvědomíme si lásku ke svému partnerovi.

Když jsem si toto vše uvědomila na vlastní kůži, bylo mi trochu ouvej, mé Ego věrný to učitel mi řeklo: „no jo, ale přece mu nebudeš dělat služku!“, jako bych slyšela nějakou maminku, hihi.  Začala jsem tedy pracovat na své vnitřní změně a to tak, že jsem si všímala chvil, kdy jsem měla tendenci svého muže vychovávat a když bylo potřeba, řekla jsem mu to jako partner ne jako rodič. Šlo to ztěžka, je to jako když se učíte cizí jazyk, stále děláte chyby, ale časem je jich míň. Řekla bych, že jsem momentálně mírně pokročilá. Nedávno jsem otevřela ráno ledničku, sáhla jsem pro mlíko a místo krabice od mlíka jsem vytáhla jakousi schumlanou obludu, se kterou někdo velmi dlouho zápasil a uštědřil ji několik ran nožem, než ji dobyl. Koukla jsem na to dílo a řekla jsem s úsměvem: „ jéje to ale muselo být těžké…“. Měla jsem ze sebe radost.