Stíny ponížení

Už jsem seděla v autobuse, měla jsem krásný pocit. Právě jsem byla na prohlídce u gynekologa a opět jsem viděla mé dvojčátka přes ultrazvuk, jak se tam v bříšku převalují a navzájem do sebe přes dělící blánu strkají. Čekala mě půlhodinová cesta, tak jsem si říkala, že si budu něco číst. Za sebou jsem zaslechla ufňukávání a zároveň hlas matky, která něco vyčítala své dceři. Nenapadlo mě, že bych měla ten rozhovor poslouchat, ale najednou jsem byla v něm, zúčastněná, dokonce jsem měla pocit, že to ponížení, které právě ta malá holka prožívala znám, že jsem přesně něco takového zažila. Matka vyčítala dceři, že ji ponížila před paní učitelkou, protože nevěděla, jak se jmenuje příjmením, a v které ulici bydlí.

Normálně by to byla banální běžná situace, jenže, tady šlo z té paní ještě něco jiného, byla to obrovská nálož komplexů, ublížené ženy, nenávisti, která se valila na její dceru a já cítila tu bezmocnost, kterou musela ta malá prožívat, protože jí nezbývalo nic jiného než poslouchat. Je přece malá a nic neví, musí poslouchat a nechat se ponižovat. Nemá právo dělat chyby, to je přece velmi hloupé a nepřijatelné. Bylo tam ale ještě něco více, matka se totiž k dceři chovala, jako by nebyla její matka, cítila jsem tam obrovský odstup až chlad a nenávist. Nenávist k celému světu a hlavně k sobě. To my lidé umíme přenášet své komplexy z našeho nepovedeného života na jiné, nejlépe na ty, o kterých víme, že se neumí bránit. Projektujeme do jiných svůj pocit méněcennosti, nenávisti k vlastnímu tělu, životu, svou vlastní neschopnost. Díváme se na své čisté dítě, které se teprve učí v té míchanici lidských manipulací a balastu sebefalší orientovat a hledáme v něm své vlastní chyby. To se samozřejmě děje na nevědomé úrovni, nikdo nás nenaučil jak s tím pracovat vědomě. Všimli jste si někdy, když jste na někoho rozčílení, nebo dokonce na někoho řvete, kdy to ještě patří dotyčné osobě a kdy je to už jen váš vlastní náklad nespokojenosti sama se sebou? Zkuste to. Je to sice bolestné, protože naše ego nechce být „poníženo“, ale zároveň osvobozující. Už jsem to nevydržela a začala jsem z hloubky duše plakat, a plakala jsem celou cestu. Matka s dcerou už dávno vystoupily, zůstala po nich pachuť bezmocnosti a poslední věty: „doma vrátíš všechny sponečky a rifle, protože jsi hloupá a nezasloužíš si je, a utři si ten sopel.“. Nemohla jsem se udržet a z očí se mi valily slzy, proč se mě to tolik dotklo? Uvědomovala jsem si, že už nejde o ty dvě, které jsem ani neviděla, protože jsem k nim seděla zády. Šlo o ten pocit, který ve mně, díky tomu co mi před chvíli zahrály, jakoby ožil, jakoby na mě řval, aby byl mnou pochopen, přijat a zpracován. Možná to někomu přijde postavené na hlavu, ale existuje zákon zrcadlení, podle něhož vše co se nás z okolí emočně dotýká, jsou naše vlastní nezpracované obsahy, které nás takto ovládají. Jsou to většinou potlačené vlastnosti. A vlastnosti, které se ukázaly mně, byly ponižování, kritika a nejistota. Znamená to tedy, že jsem někdy, když jsem byla malá, zažila velké ponižování, které ve mně zároveň vyvolávalo nejistotu. Protože mě to muselo velmi znejišťovat a bolet, zasunula jsem tuto vlastnost jako nepřijatelnou do svého podvědomí. To ale způsobilo, že velmi citlivě reaguji na jakékoliv ponižování v mém okolí. Například, i když někdo vedle mě jen někoho hodnotil, reagovala jsem na to velmi odmítavě, myslela jsem, že jsem strašně spravedlivá a že musím bránit slabé-ponížené za každou cenu. To vše ale ve mě vyvolávalo mé potlačené ponížení a proto mi tu spravedlnost nemohlo okolí věřit. Navíc takové nevědomé oživovaní starých potlačených emocí, a jejich nezpracování, silně zasahuje a ovlivňuje naše tělo. Nedávno jsem četla, že vědci zjistili, že pokud silně emočně prožíváme nějakou vzpomínku, naše tělo reaguje jako by se ta situace právě odehrávala. Co si myslíte, že udělá tělo, když mu celou dobu vysíláte, že se nemáte rádi? A jak z toho všeho ven? Malou ukázku jak pracovat jsem popsala výše. Důležité je si uvědomit, že vše co se kolem nás děje má nějaký význam. Můžeme si vždy vybrat, buď se staneme pozorovateli, tedy začneme žít vědomě a snažit se pochopit, proč se to vše děje právě nám, nebo zůstaneme u svých starých známých „bezpečných“ vzorců chování. C.G. Jung Stín: „Před diferenciací nevědomých obsahů zaujímá stín celé nevědomí. Ve snech je obvykle personifikován v podobě nejrůznějších osob stejného pohlaví. Převážnou část stínu tvoří vytěsněné tužby a necivilizované pudy, morálně méněcenné motivy, dětinské fantazie a nejrůznější resentimenty, tedy záležitosti, na které člověk rozhodně není nijak pyšný. Tyto osobnostní charakteristiky, jichž si sami u sebe nejsme vědomi, nacházíme často na druhých, kam se dostávají prostřednictvím mechanismů projekce.“