Poděkovala jsem prasátku.

Umývám nádobí a přemýšlím, co ještě stihnu udělat, než začnu vařit oběd. Pak jdu uklidit rozsypané pastelky, poházené hračky, o které zakopávám, dám polodrahokamy zpátky na misku, přebalím počůraného synka a oblékám mu nové oblečení. V hlavě mi běží: „co vlastně uvařím dnes na oběd? Něco rychlého, ať to mám z krku a stihnu ještě vyprat a zamést podlahu“. Přeruší mě můj nahatý syn, protože se rozhodl při přebalování, že by to mohla být skvělá sranda utéct a nechat se honit po celém bytě nejlépe až do oběda. 

Takže honím to rozkošné veselé děťátko, které je právě nejšťastnější na světě, protože má výbornou zábavu, a přemýšlím, proč vlastně přemýšlím. Najednou si uvědomuji rozdíl mezi mnou a mým synem. On žije teď a to ho dělá šťastným, nepotřebuje mít suchou plenku a nové čisté oblečení, on se teď potřebuje smát, potřebuje běhat, takže to dělá. Já žiji v „za chvíli“ v „za hodinu“ v „zítra“ a někdy taky „ před lety“ a nejsem v té chvíli šťastná. Když bych měla na tento stav najít vhodné slovo, bude to: nepřítomná, jakoby pluji na nějaké vlně budoucnosti nebo minulosti, ale ne v přítomnosti. A tak si říkám per to čert a jdu se honit s klukem a užívám si ten jeho smích, nezlobím se na něj, já mu moc děkuji, za to, že mi vymyslel úžasnou hru na zpřítomnění.

Pak jdu krájet cibuli u toho myslím na to, kolikrát za den jsme my lidé takto opravdu v realitě, v té chvíli, v té činnosti, kterou právě děláme a jak často v ní nejsme a plujeme na nějaké vlně „tam“. Samozřejmě vím, že musíme občas něco naplánovat a promyslet důsledky, ale mě se zdá, že jsme se v tomto myšlenkovém světě, který rozhodně není momentální realita, naučili být déle než je nutně potřeba. Je také těžké v dnešním světě virtuální reality být jaksi stále „přítomen“ učí nás to média, která nám nabízejí spoustu témat, které bychom měli probírat, spoustu uměle vytvořených lidských vztahových konfliktů. Tím vším si plníme hlavu, to vše se stává obsahem naší mysli, která vše třídí. No a my jsme tohoto třídění většinou účastni. Těžko nám pak zbude čas a místo pro prožívání činnosti, kterou právě děláme, aniž bychom zároveň nebyli myslí ještě někde jinde.  Zkuste se třeba při řízení auta zaměřit pouze na řízení, jak dlouho vám to vydrží? Nebo když procházíte parkem, jak dlouho jste tělem i myslí se stromy a jak dlouho v práci nebo se svým partnerem.

Krájím maso, začnu se na to soustředit a napadne mě, že tomu zvířeti, které mi dalo potravu, poděkuji a v té chvíli si vzpomenu na indiány, kteří zvířatům poděkují, když je uloví. A tak poděkuji i té cibuli a je mi najednou dobře a napadne mě, že vám to napíšu.