Než se zabiješ, ukliď před prahem!

Nedávno jsem viděla rozhovor s psychologem Gayem Hendricksem, kterému volal jeho velmi sklíčený klient, jenž pomýšlel na sebevraždu. Doktor Hendricks se ho zeptal, zda si během dne nevšiml, něčeho čím by mohl pomoci někomu jinému. Klient dlouho přemýšlel a pak řekl, že ano. Když se vracel domů, všiml si, že místo před prahem jeho staré sousedky by potřebovalo zamést. Doktor mu řekl, aby na tu paní nezvonil ani jinak na sebe neupozorňoval, vzal koště a to místo před prahem uklidil. Až bude hotov, může svému doktorovi opět zavolat. Muž byl pryč asi 15 minut, a když se vrátil, byl to úplně jiný člověk. Dokázal něco uskutečnit. Tento skutek z něj udělal laskavého člověka, a takoví lidé se přece nechtějí zabíjet.

Jak je možné, že člověku, kterému se ještě před chvíli hroutil svět, člověku který už neviděl ve svém životě žádnou naději na zlepšení, takový zdánlivě obyčejný čin pomohl změnit názor?

Vědci díky studii hladiny serotoninu v mozku zjistili, že tento enzym působí na lidi jako antidepresivum a vytváří nám příjemné pocity. Při zkoumání, vytvořili situaci, kdy byla někomu poskytnuta laskavost, tomuto člověku naměřili zvýšenou hladinu serotoninu stejně jako tomu, kdo tuto laskavost poskytoval. Pak se zaměřili na skupinu lidí, kteří byli pouze svědky poskytnutí laskavosti, a těmto lidem také stoupla hladina serotoninu. Klient, který pomýšlel na sebevraždu a šel uklidit staré paní před jejím prahem, si tímto činem vytvořil dobrou náladu a v takové chvíli je asi těžké si brát život.

Vzpomínám si na svou kamarádku, která když byla v té nejtěžší chvíli, dostala nápad, jít pomáhat hladovějícím do Afriky. Při představě, že se má depresivní kamarádka objeví v prostředí té netěžší bídy a beznaděje, bez vnitřní síly, která by ji udržela při životě, mi stávaly chlupy na kůži a snažila jsem se jim to všemožně vymluvit. Jenže to byl asi její vnitřní instinkt, který ji v pudu sebezáchovy hnal někomu pomoci. Moje kamarádka nebyla, žádné tintítko, tak šla rovnou do extrému. I já jsem ve svých nejtěžších chvílích života hledala záchranné lano, tenkrát mně napadaly jemnější způsoby než mou kamarádku. Je pravdou, že jsem tajemství laskavosti objevila, jen jsem neznala její kouzlo v kontextu s chemickými pochody v mozku.

Vím, že když je člověk nespokojený dělá se mu laskavost jiným cizím lidem hůř, je těžší někomu pomáhat, když se litujeme, jak máme strašný život a jak k vám byl nespravedlivý. Když se ale na to podíváme, třeba z tohoto vědeckého pohledu, může nám to jít snáz. Můžeme si místo role „oběti“ vybrat roli „tvůrce“ a jít si vytvořit dobrý pocit. Za pokus to stojí, ne?     

Všimli jste si, že laskavost začíná slovem láska?

S láskou