Jak je to tedy s tou duchovní cestou?

„Já vám to zas tak nežeru to vaše duchovno“ vypadlo z nedávno mé kamarádky, když jsme se konečně po dlouhé době setkaly na čaji v jedné kavárně. Trochu jsem se v duchu usmála, ale zároveň jsem její reakci chápala. Jakoby to slovo „duchovno“ bylo jakýmsi cejchem a všichni kdo se k němu hlásí, byli okamžitě označeni za blázny.

Když se řekne duchovní cesta, může si člověk znalý i neznalý pod tímto názvem představit spoustu věcí, protože také spousta duchovních, ezoterických, ale i psychologických směrů se pod ním schovává. Ono je vlastně jedno jakým slovem to nazveme, mnohem důležitější je, co pod tímto označením vnímáme. My lidé máme takovou vlastnost, že i když něčemu nerozumíme, naprosto s přehledem důvěřujeme obecným názorům, abychom si nemuseli lámat hlavu. Například mě zaráží u mnoha lidí až slepá důvěra v lékaře, co řekl lékař, to platí, a nikdo se nezabývá tím, že třeba i lékař může být člověk, který se už léta nezabývá novými výzkumy a drží se stále nějakého starého, zavedeného dávno již neplatícího názoru. Je zajímavé, že v naší moderní "neduchovní civilizaci" přetrvávají duchovní aspekty, aniž bychom si jich všímali, a o to více nás ovlivňují. Například lékaři plní v našem nevědomí archetyp jakého si šamana, léčitele, moudrého muže, který má vždy pravdu. Prostě pokud se nezabýváme svou duší budou nás ovládat potřeby, kterým nebudeme rozumět. Například jako potřeba víry v tohoto starého moudrého muže. Jak je to tedy s tou duchovní cestou? Pravda je taková, že to je docela intimní otázka a lidé, kteří jsou tzv. na duchovní cestě, mají právo mít na ni odlišný názor. Přesně z toho důvodu, že mnohdy jako individuality vnímáme tu stejnou věc odlišně. Pak vzniká vtipná situace, když se dva lidé přou, jen proto, že stejnou věc vysvětlují jiným způsobem. Je to opravdu směšné, protože většina sporů mezi lidmi vzniká právě jen z nedůsledné nevědomosti. Jakoby se přeli jen proto, aby mohli přít. A zvláštní je, že nejvíce sporů vzniká právě mezi lidmi, kteří se tzv. duchovně hledají. Je to asi proto, že v té chvíli nastává největší boj s vlastním egem, které se občas zrcadlí v egech jiných, někdy i přátel a to jsou nejintimnější a nejbolestivější střety. Co je to ale Být na duchovní cestě je dosti těžké popsat obecně, přesto se o to pokusím, a berte o prosím jako pouze můj pohled, který nikomu nevnucuji, neboť jsem si vědoma, našich odlišných vhledů. Z mého pohledu není duchovní cesta nic jiného, než hlubší pohled do vlastního nitra, pochopení svého vlastního bytí. Zkoumání svých emocí, reakcí a pocitů. Hledání vysvětlení, proč jsem taková, jaká jsem, a ne jiná. Proč se mi děje něco s čím nesouhlasím a zda můžu něco změnit nebo se musím smířit se Osudem a smrtí. Dle mého zkoumání sama sebe si myslím, že existuje jistá zákonitost, ve které se pohybujeme a že tvůrci svého života jsme jen my sami, my sami si tvoříme svými činy, ale i myšlenkami svou následnou budoucnost. Jsme to my, kdo přitahujeme do svého života určité lidi a situace, kteří nám následně ukazují, zda jsme správně. Celá tato zákonitost se uskutečňuje v jakési pro nás neviditelné energetické polévce, ve které žijeme, a pomocí ní nám určité situace přitahuje nebo odtahuje. Jsme dennodenně konfrontováni s vibrací vlastní energie, ale protože ji nevidíme a vidíme jen hmotné okolí, nechápeme proč, jsme potkali zrovna toho zlého pána, který na nás něco ošklivého vykřikl. Nechápeme proč, nám zrovna dnes všechno padá z rukou, nebo když se dotýkáme nějakého přístroje, přestane fungovat. Pochopení a uvědomění si těchto zákonitostí, ale není vše, co nás na duchovní cestě čeká, musíme jít dále, hlouběji do svého nevědomí, na to přijdeme ve chvíli, kdy se zaměříme na své emoce a reakce na určité situace. V té chvíli, kdy se stáváme svým vlastním pozorovatelem, začneme si a uvědomovat některé své zbytečné nebo přehnané čili nelogické reakce, začneme se ptát, ale co s tím. V té chvíli hledáme cestu, v podobě knih, učitelů, přednášek, chytáme se zkušeností jiných, kteří již sami se sebou pracují. A v této chvíli opouštíme jeviště s názvem „Oběť“ a přecházíme na jeviště, kde vědomě začínáme hrát hru „Pozorovatel“, která je dle mne mnohem zábavnější. Taky z toho důvodu, že na tomto novém jevišti jsem už režisér pouze já a nikdo jiný.