Já to radši nechci vědět!

Ve své praxi se často setkávám s reakcí „ já to radši nechci vědět!“ Samozřejmě, tuto reakci všichni známe. Prostě se bráníme něčemu nepříjemnému. No jo, ale my přece nevíme, že to bude nepříjemné, když nevíme co to je, jen si to myslíme!

Kdysi jsem si přečetla, že Madona napsala: „ Každá překážka je pro mě výzva!“ Tak to se mi tenkrát opravdu líbilo, ale nedokázala jsem si sama sebe vůbec představit, že bych to někdy uskutečnila. Jen tam někde uvnitř byla zasunutá touha jít do každého boje beze strachu. Mé sebevědomí však tenkrát bylo na nule, také jsem byla silně závislá na hodnocení jiných lidí. Ač jsem byla vesměs veselá holka, ramena jsem měla jen, když jsem nebyla v ohrožení. O jakém to ale ohrožení mluvíme? Co v nás vyvolává takový strach, že se výzvám vyhýbáme?

„ Ne, na ten konkurz nepůjdu, nemám na to, je tam spousta jiných lepších.“ Představa, že budu stát v řadě se stovkou jiných krasavic a dokazovat někomu, že jsem lepší než ony, byla pro mě nemyslitelná. Jednoduše jsem se nechtěla ztrapnit. „ Ale jak to, že ty ostatní tam jdou a klidně dokazují, co mají jiného než já?“ „ No jsou prostě hloupé, je jim jedno, že se ztrapní.“

Ale, ne, ne, takto mi to jen vysvětlilo moje ego. Jenže ty jiné krásky, nebyly hloupé, dnes si myslím, že byly chytřejší a odvážnější než já. Ony totiž šly za svým snem a nenechaly se zviklat svým strachem, který také bezpochyby měly. Tak, a je to venku. Byla jsem zbabělá, můj strach mě přemohl. Kdybych se sebou něco nezačala dělat, nezačala se pídit po tom důvodu toho zdánlivě reálného strachu, tak se nikam nedostanu a nejspíš umřu jako osamělá žena s flaškou vína při ruce. I když jsem měla strach, něco mi říkalo, že to není normální, nemůžu se jím nechat tak ovládat. Určitě existuje nějaká cesta.

A taky jsem ji, myslím si našla. Zjistila jsem, že se vše točí kolem sebevědomí spojené se sebeláskou. Také jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že se vůbec nic nestane, když ztrapníte před více lidmi. To se mi stalo na kurzu, kde sedělo přes třicet lidí a já jsem měla potřebu říct svůj názor. To už jsem byla posilněna větším sebevědomím, tak jsem si myslela, že to zvládnu. Jenže přišlo velmi zajímavé poznání, sice jsem si myslela, že má pravda je pravda, ale po konfrontaci se všemi těmi lidmi jsem zjistila, že každý má svou pravdu, navíc zcela odlišnou od té mojí a dokáže ji obhájit možná i lépe než já. Chvíli jsem tam seděla a vevnitř vnímala šílený zmatek, který se postupně proměnil v pochopení. Najednou jsem tu situaci vnímala úplně jinak. Ano můžu si říct svůj názor, ale jdu do toho rizika, že mě nikdo nepochválí a navíc mě bude konfrontovat. Takže mi došlo, že to je vlastně obohacující zažít si takovou malou katarzi v podobě veřejného znemožnění. Navíc ono to znemožnění je taky přímo úměrné tomu, jak se na tuto situaci dívám já.  V současnosti jdu do konfrontace v kolektivu přímo s nadšením, a pokud se mi stane zase nějaký trapas, udělám si z něho srandu a nemám tam sebeponížení, protože už nemám potřebu hledat vnitřní jistotu v uznání jiných, už jsem ji našla v sobě. 

Ony taky výzvy, které si máme odžít stejně přijdou, ať chceme nebo ne. 

No, nejsem dokonalá, jsem jen člověk a na ten konkurz bych asi ještě nešla:).

Vše je dobré

Milada