A to maso smrdělo....

Docela ráda si nakupuji jídlo dopředu na více dní. Bydlíme na kraji města, žádné supermarkety tady nenajdete, jen samoobsluhy, ve kterých se tak trochu zastavil čas. V naší „sámošce“ mají sice moc milé prodavačky, ale zelenina je tu většinou zapařená, ovadlá nebo už vykukuje hnědá barva, která určuje směr kompost. S ostatním zbožím je to podobné.Ale už jsem si zvykla. Zeleninu si radši pěstuji sama a na takové ty rýže, máslo a chleba si zajdu do té naší sámošky.

Oproti klasickým supermarketům má tento obchůdek trochu jinou hodnotu, sice tu nenatrefím na mrkev s natí, mladou cibulku nebo neprohnilou cibuli, zato se tu všichni znají a znají teď už i mě, i když ne jménem. Je to takové lidské sdílení v rámci výměny zboží za peníze. Do obchodu chodím většinou s mým jeden a půl ročním synem, který se z kočárku na prodavačky culí a zkouší si na nich své nově naučené ksichtíky a to vyvolá vždy krátký rozhovor na téma dítě apod.

Jednou ráno, když jsem takto měla dopředu nakoupeno s tím, že nebudu muset štrádovat do obchodu a budeme si hrát se synkem na zahradě, jsem vytáhla maso včerejšího dne koupené z ledničky a dala ho na prkýnko. Odvolal mě plačící syn, kterému něco nešlo někam zastrčit, nebo vyndat, už nevím. Když jsem se vracela do kuchyně, měla jsem pocit, že tam něco smrdí. Když člověk ví, že si koupil čerstvé maso, tak ho hned nenapadne, že by to maso mohlo být „ nečerstvé“, nebo dokonce, že již jeho čas, kdy by se mohlo konzumovat, vypršel. Chvíli jsem pátrala po kuchyni, ale to už jsem začala tušit, že to je to maso. A opravdu maso smrdělo a to docela hodně.

Jako první mě napadlo: „Ach jo, zrovna dneska se mi tedy vůbec nechce někam chodit„. No ono se mi spíš nechtělo řešit tu nepříjemnou věc s paní vedoucí, která je na mě tak milá. Taky jsem cítila, takový nepříjemný tlak v žaludku, to mám vždy před konfrontací s autoritou, paní vedoucí je přece vedoucí. Naštěstí jsem se to za ta léta naučila zpracovávat a už mi ten strach tak nešlape na paty, ale teď přišel! Takže jsem si sedla a řekla si: “Přece to maso nehodíš do popelnice a nenecháš to jen tak?!“ Stala se mi nespravedlnost a to já opravdu nemám ráda ani u jiných lidí ani u sebe. Takže jsem se rozhodla jít maso vrátit i když jsem nenašla lístek z pokladny. Ta odvaha! Ale říkala jsem si, že to bude taková zkouška pro paní vedoucí, uvidím, jak se rozhodne.

Oblékla jsem syna, naložila ho do kočárku, pod něj šoupla to smrdící maso, nyní už zabalené do vícero igelitek, aby si kolemjdoucí nemysleli, že jsme se pokakali a šli jsme. Cestou jsem si říkala: „Klídek, ty přece za nic nemůžeš, vždyť na to máš právo“, ale můj vnitřní trenér oponoval: „Proč z toho děláš takovou vědu? A jsi pěkně drzá, ani nemáš lístek a chceš jim tam vyčítat trošku zkaženého masa, už se na tebe nebudou tak hezky usmívat, když z nich děláš zloděje!“ Ano takové myšlenky se vždy nahrnou a snaží se mi udělat v hlavě zmatek, ale já už vím, že to nemusím poslouchat. Tak jsem si řeka: „Ticho, ticho mám na to právo a je mi jedno co si o mě budou myslet, je to jejich business.“

 To už jsem vcházela do obchodu. Na paní vedoucí jsem narazila hned u prvního regálu a tak jsem jí ukázala maso, dala přivonět a ona kupodivu nevypadala, že by se musela nějak zvlášť rozmýšlet, prostě uznala, že mám právo na náhradu, i když nemám lístek: „vždyť stejně chodím jen k nim“ a zavolala na prodavačku na pokladně, ať maso zváží a druhou u masa ať mi dá čerstvé a klidně přidá. Tak jsem si nechala na pokladně zvážit tu smradlavku a šla k paní prodavačce u masa, která mi nenápadně a šeptem sdělila: „že to říkala, ale že jí tady nikdo neposlouchá“ a koukla okem do všech stran, kde mohly být její kolegyně, jako že tyhle všechny jsou proti ní. Já jsem se jen usmívala, dosáhla jsem svého a nějaké jejich boje mě nezajímaly. Paní prodavačka mi rozšafně naložila masa možná trochu neúměrně více, než bylo hlášeno a mrkla na mě, jako že jsme komplici v nějakém malém podvůdku. Nechala jsem to být a šla zaplatit ke kase.

A nyní se začalo rozehrávat drama a akční komedie dohromady. Paní prodavačka u pokladny mi už už čerstvé maso podávala, ale pak se na chvíli zamyslela, podívala se tak nějak nesouhlasně směrem k té prodavačce u masa a raději to mé maso zvážila, no a ouha, zjistila, že je tam nějak více než vážila původní smradlavka. Na chvíli se zamyslela, opět se podívala směrem k prodavačce s masem, zakroutila hlavou, asi v tom bylo: "no toto“ nebo: „to jsem si mohla myslet", a zavolala paní vedoucí. Když byla paní vedoucí obeznámena s nastalým problémem, viděla jsem v ní docela velký vnitřní boj, takže rozmýšlení přece jen dorazilo. Já jsem si v duchu řekla: “milá paní je to na vás, jak se rozhodnete, mě je to jedno.“ Paní vedoucí rychle zamrkala a omluvila se mi: „že by to už bylo jako moc navíc, že? A to jakože si nemůže dovolit.“, tak jsem její trapnou chvilku přerušila: „paní vedoucí mě to nevadí, já jsem ráda, že jste mi to vrátila, kolik to dělá? Já to doplatím, není problém“ paní vedoucí se křečovitě usmála a řekla “šestnáct korun“. Takhle jsem se vnitřně neřehtala už dlouho, ale byl to spíše řehot plný soucitu.

Ještě jednou jsem poděkovala a cestou domů jsem si uvědomila, že je úžasné zůstat nezúčastněným pozorovatelem a nedostat se do té emoční hry, která z nás většinou udělá zmatené šašky. Kolik v téhle zdánlivě banální situaci bylo vynaloženo vnitřního úsilí, kolik se otevřelo starých křivd a kolik možná i nevraživosti, kvůli šestnácti korunám. A jsem ráda, že jsem to maso šla vrátit a nemám z toho blbý pocit.

Milada