Proč lidé u filmů pláčou?

Existují dva hlavní důvody, proč lidé pláčou. První z nich je prostý – slzy pomáhají zklidnit oko, když je podrážděné (např. z fyzické bolesti). Ten druhý je čistě emocionální – jako reakce na smutek, úzkost, nebo i strach, lítost atd. Podle některých studií emoční slzy obsahují více manganu (prvku, který ovlivňuje temperament) a prolaktinu (hormonu, kterého mají ženy více než muži). Prolaktin má mimo jiné zklidňující účinek a to může vysvětlovat důvod emočního pláče – je to způsob, jak tělo dokáže regulovat naši náladu.

Ale proč lidé pláčou také u filmů? Na první pohled velmi jednoduchá odpověď: protože v nich vyvolávají emoce. Ale jaktože v lidech vyvolávají emoce, ikdyž ví, že nesledují skutečný příběh se skutečnými lidmi? Jak může například příběh stárnoucího muže rozplakat osmnáctiletou dívku? A jak může muž plakat u filmu o malém dítěti?

Nad těmito otázkami jsem začala přemýšlet po nedávném zhlédnutí filmu Synecdoche, New York (scénář i režie Charlie Kauffman). Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč se mě tento film tak psychicky dotkl? (Pomíjím režijní a scénáristické postupy, díky kterým se dá dosáhnout téměř jakéhokoliv pocitu). Mluvím o tom, proč jsem plakala, když vím, jak probíhá proces tvorby filmu? Pro mou kamarádku to byl naopak velmi průměrný film.  Naše rozdílné vnímání se totiž zakládá na jiných životních zkušenostech a ikdyž jsme skoro stejně staré, máme jiné hodnoty a jiné vnímání. Tak je to u každého z nás.

Film nejspíš představuje určitou životní zkušenost, pocit, který je nám blízký. Stejně tak je to se strachem nebo pocitem štěstí. Film v nás vyvolává vnitřní zážitek, který je založený na již dříve poznaném pocitu. Člověk si dokáže zdánlivě odlišné situace, které se vůbec nedotýkají jeho života, převést na svoji osobní zkušenost. Vyjadřují něco nedosažitelného, naše tajná a neobvyklá přání.

Domnívám se, že aspoň jednou v životě se každý z nás dojal u filmu k slzám. Problém je v tom, že díky moderní uspěchané době, která na nás klade čím dál větší nároky, si nedovolujeme tak moc ukázat své pocity. Je to dáno jak kulturně, tak společensky. To, co nám brání v pláči je strach projevit své emoce a ukázat svou slabost.

Občas mi připadá, že náš nedostatek intenzivního prožívání se začíná ukazovat v ignoraci a nezájmu o druhé. Bereme některé vztahy povrchně, místo toho, abychom se je snažili pochopit.

Filmy k nám promlouvají zvláštním způsobem. Nebojme se u nich plakat. Kdy jindy můžeme „bezdůvodně“ vyjádřit své emoce bez potřeby se z nich někomu následně zpovídat? Pochopení příběhů a jejich následků nám v životě může pomoct (ať už se jedná o film fiktivní, nebo založený na skutečnosti – to je úplně jedno). Třeba tím dokážeme najít klíč sami k sobě, k vlastním problémům a nejvnitřnějším tajemstvím naší duše.