Méně korupce, větší efektivita, nižší náklady; tak nějak zněl masterplan ministra vnitra Radka Johna pro transformaci cizinecké policie. Od prvního ledna má proto soustředit svoje síly na boj proti ilegální migraci, vykořisťování a na ochranu vnějších hranic republiky. Boj na byrokratické frontě, například projednávání a vydávání povolení pro přechodné a dlouhodobé pobyty jak pro občany "třetích zemi" tak i občany EU, převzala ve stejný den krajská pracoviště Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra.
Když jsem se před několika dny pokusil vyzvednout svoje povolení k přechodnému pobytu, což je doklad který ve stručnosti potvrzuje že já jako občan EU bydlím v ČR, odešel jsem nejen s prázdnýma rukama, ale také s pocitem, že se na novém úřadě kromě názvu nezměnilo vůbec nic.
Přitom právě tento neslavný úřad na pražském Žižkově, proslulý svými nekonečnými frontami v ranních hodinách a smrtelnou kombinací neochotných úředníků s dokonale zpomalenou byrokracií, měl s novým rokem zcela změnit svou tvář. Už při vchodu se ale zdá být všechno při starém. Vedle automatických dveří dokonce čtu nápis skládající se z křivě nalepených černých písmenek: Cizinecká policie ČR.
Za přepážkami ve třetím patře, určeném pro občané EU, nacházím ty stejné znuděné obličeje těch stejných znuděných úředníků. Automat na pořadová čísla mi oznamuje, že se nacházím na stejném úřadě jako v prosinci. Po ťuknutí na políčko výdej dokladů se objeví lísteček s číslem 402.
Pán pod digitální tabulí, na které se později objevuje číslo 402, hledí zasněně do počítače. Až po minutě si získává můj hlas větší pozornost než rozhlasový moderátor ozývající se z rádia na poličce. Můžu konečně vysvětlit, že jsem si šest dnů po stanovené 30denní lhůtě, kterou měli na vyřízení mojí žádosti, přišel vyzvednout své doklady. Šedovlasý pán v ošoupané modré košili se usměje, přečte si papír vystavený v prosinci cizineckou policii, tedy vlastně krátkovlasou paní na vedlejší přepážce, a uklidňujícím hlasem, připomínajícím mi večerní vyprávění mého dědečka, mi oznámí, že dokument byl vystaven cizineckou policií, že od začátku roku byla agenda povolení pobytu pro cizince převedena na ministerstvo vnitra a že se vydání mých dokladů zdrží o neurčitou dobu.
Chci se rozčílit, ale vzpomínka na zesnulého dědečka mi to zakazuje. Pán se usměje a pokračuje: „Víte, ono je to celé dost absurdní. Chtějí převést tuto práci na úředníky v civilu, přitom my jsme byli také v civilu. Většina lidí zůstává na svých místech, ale zaučují i nové. Všechno se to zdržuje.“ Zase se chci rozčílit, ale pán mi s dalším úsměvem šoupne před nos papír s několika jmény a telefonními čísly, kde nakonec i já zanechám svá data, abych mohl být informován o tom, kdy se byrokratický aparát zase rozběhne. Odcházím s prázdnýma rukama a s pocitem, že proměna v efektivní úřad bude vyžadovat od pana Johna a jeho podřízených o něco více než jen přejmenování.
Martin Nejezchleba žil od svých tří let v Německu. Vystudoval tam kulturní antropologii a mediální vědu. Před dvěma lety re-migroval do své původní vlasti. V Praze pracuje jako redaktor a novinář na volné noze.
