Hassan Ali Djan: Příběh dítěte, které vyrostlo příliš brzy

Hassan Ali Djan pochází z Afghánistánu. Je autorem autobiografické knihy Afghánistán. Mnichov. Já. Ve své knize popisuje svůj odchod z Afghánistánu, tíživou cestu do Evropy a začátky v nové zemi, kterou časem přijal za svůj domov.

Hassan Ali Djan se narodil v malé vesničce ve středním Afghánistánu jako první dítě chudé afghánské rodiny. Když mu bylo jedenáct let, zemřel jeho otec. „Teď jsi zodpovědný za rodinu,“ pravil mu otec těsně před smrtí. Hassanovi tato slova změnila život. Po smrti otce se totiž musel starat, jako nejstarší syn, o svou mnohačlennou rodinu právě on. Afghánský stát není schopen lidem v nouzi pomoct, každý se musí postarat sám o sebe. Z těchto důvodů jsou tamní rodiny velké, děti jsou jejich „pojistkou“.

Hassan měl ve svých jedenácti letech zodpovědnost za celou rodinu, musel pracovat, aby nezemřeli hlady. Se svým o rok mladší bratrem začínal pracovat jako pastýř pro místní farmu, v zimě pak sloužil jedné rodině na vesnici. Uklízel, pral, staral se o jejich blahobyt. Peníze, které vydělal, ale stěží stačily na živobytí sedmičlenné rodiny. Rozhodl se proto opustit vlast a najít si lepší a výdělečnější práci v Íránu.

Do sousedního Íránu se během dlouholeté války a konfliktů v Afghánistánu přestěhovaly miliony uprchlíků. Íránské zákony jsou však dodnes vůči afghánským uprchlíkům velmi přísné. Většina Afghánců pobývá v zemi bez víza, pracují ve stavebnictví, jejich děti nemohou chodit do íránských škol. I pro chlapce, který byl ve skutečnosti stále dítě, nebylo snadné najít práci v hlavním městě, Teheránu. Po zhruba čtyřech beznadějných letech pobytu v Íránu se Hassan rozhodl zariskovat a jít do Evropy. S pomocí nafukovacích lodí přeplul moře a dostal se do Řecka. Zanedlouho však zjistil, že pracovních příležitostí je v Řecku ještě méně než v jeho rodné vesničce.

Stejně jako mnoho dalších uprchlíků žil v přístavu s nadějí, že se naskytne příležitost dostat se do Švédska, Anglie nebo kamkoliv jinam. Nakonec se mu to podařilo. „Ležím v rezervním kole kamionu pod nákladním prostorem, stočený jako embryo, už dva dny. Více než osmačtyřicet hodin jsem se nepohnul, nic jsem nepil, nic jsem nejedl,“ popisuje v knize svou cestu.

Aniž by to Hassan věděl, dostal se do Německa. Byl ubytován v uprchlickém zařízení, kde spolu s dalšími nezletilými dětmi čekal na povolení k pobytu. Po dvou letech však obdržel oznámení o deportaci. Podal odvolání a byl nucen opět čekat.

Autor v knize popisuje, jak takový život v německých ubytovnách pro uprchlíky vypadal. Lidé nemohli pracovat, často neměli nárok ani na jazykové kurzy. Museli prostě čekat. V ubytovně, kde pobýval Hassan, naštěstí pracovali ochotní sociální pracovníci, pomohli Hassanovi dostat se na kurz němčiny.

V době, kdy se Hassan dostal do Německa, totiž platilo, že po dobu čekání na rozhodnutí o udělení azylu, a v některých případech i po vydání rozhodnutí, neměl žadatel možnost pracovat ani se učit jazyk a poznávat Německo. Musel čekat čtyři roky. Dnes může žadatel o azyl po uplynutí tří měsíců požádat o pracovní povolení a začít si hledat práci. Pokud se na stejné místo nehlásí žádný německý občan, může práci získat a po patnácti měsících přestává platit i toto omezení.

Hassan musel začít od nuly

Hassan nikdy nechodil do školy, neuměl číst a psát. Jeho rodina neměla peníze na studium a po smrti otce měl jiné starosti, musel živit celou rodinu. Když dostal příležitost se vzdělávat, byl nadšený. S velkým očekáváním navštěvoval hodiny němčiny, učil se držet pero a psát. Hassanovi se dostalo také pomoci od německé „kmotřenky“, která ho seznámila se zvyky a tradicemi německé společnosti, učila ho dějiny a politický systém Německa, mluvila s ním německy a on se tak zdokonalil v jazyce. Hassan vyniká bezpodmínečnou ambicí a vůlí učit se. Zanedlouho se naučil německy tak dobře, že mohl začít navštěvovat školu a dokončit tak studium. Dokončil školu, dodělal také oborový kurz a začal pracovat jako elektrikář.

Dnes při práci navštěvuje školy a vypráví svůj příběh. Studentům vysvětluje, jak důležité je se vzdělávat. „Vzdělání je privilegium,“ píše Hassan Ali Djan. Svým sourozencům do Afghánistánu proto stále posílá peníze, aby se i oni mohli vzdělávat.

Hassan Ali Djan, autor knihy Afghánistán. Mnichov. Já., přináší pozoruhodný osud. Jeho kniha je napsaná jednoduchým jazykem, velmi rychle čtenáře vtahuje a nepustí. Podrobně popisuje situace a okamžiky, které možná známe z médií nebo z vyprávění.

Svým příběhem přibližuje životy milionů dětí, které musí v raných letech pracovat a starat se o rodinu. Tento problém se netýká pouze Afghánistánu. Ali Djan se stal příliš brzy dospělým se všemi svými životními starostmi a povinnostmi. Když dostal příležitost se zdokonalit, chopil se jí. Je zároveň jedním z oněch mladých mužů, kteří, jak se často říká, přijeli do Evropy za lepším životem. Německo mu dalo šanci. Protože každý člověk, bez ohledu na to, odkud pochází, má právo na důstojný a naplňující život.
Kniha vyšla v Německu v roce 2015, do češtiny ji přeložila nezisková organizace Antikomplex.

Autorka: Fatima Rahimi

Článek vznikl v rámci projektu Vzájemně spolu - aneb víme, co je integrace?