Hassan Ali Djan: Příběh dítěte, které vyrostlo příliš brzy
Hassan Ali Djan se narodil v malé vesničce ve středním Afghánistánu jako první dítě chudé afghánské rodiny. Když mu bylo jedenáct let, zemřel jeho otec. „Teď jsi zodpovědný za rodinu,“ pravil mu otec těsně před smrtí. Hassanovi tato slova změnila život. Po smrti otce se totiž musel starat, jako nejstarší syn, o svou mnohačlennou rodinu právě on. Afghánský stát není schopen lidem v nouzi pomoct, každý se musí postarat sám o sebe. Z těchto důvodů jsou tamní rodiny velké, děti jsou jejich „pojistkou“.
Hassan měl ve svých jedenácti letech zodpovědnost za celou rodinu, musel pracovat, aby nezemřeli hlady. Se svým o rok mladší bratrem začínal pracovat jako pastýř pro místní farmu, v zimě pak sloužil jedné rodině na vesnici. Uklízel, pral, staral se o jejich blahobyt. Peníze, které vydělal, ale stěží stačily na živobytí sedmičlenné rodiny. Rozhodl se proto opustit vlast a najít si lepší a výdělečnější práci v Íránu.
Do sousedního Íránu se během dlouholeté války a konfliktů v Afghánistánu přestěhovaly miliony uprchlíků. Íránské zákony jsou však dodnes vůči afghánským uprchlíkům velmi přísné. Většina Afghánců pobývá v zemi bez víza, pracují ve stavebnictví, jejich děti nemohou chodit do íránských škol. I pro chlapce, který byl ve skutečnosti stále dítě, nebylo snadné najít práci v hlavním městě, Teheránu. Po zhruba čtyřech beznadějných letech pobytu v Íránu se Hassan rozhodl zariskovat a jít do Evropy. S pomocí nafukovacích lodí přeplul moře a dostal se do Řecka. Zanedlouho však zjistil, že pracovních příležitostí je v Řecku ještě méně než v jeho rodné vesničce.
Stejně jako mnoho dalších uprchlíků žil v přístavu s nadějí, že se naskytne příležitost dostat se do Švédska, Anglie nebo kamkoliv jinam. Nakonec se mu to podařilo. „Ležím v rezervním kole kamionu pod nákladním prostorem, stočený jako embryo, už dva dny. Více než osmačtyřicet hodin jsem se nepohnul, nic jsem nepil, nic jsem nejedl,“ popisuje v knize svou cestu.
Aniž by to Hassan věděl, dostal se do Německa. Byl ubytován v uprchlickém zařízení, kde spolu s dalšími nezletilými dětmi čekal na povolení k pobytu. Po dvou letech však obdržel oznámení o deportaci. Podal odvolání a byl nucen opět čekat.
Autor v knize popisuje, jak takový život v německých ubytovnách pro uprchlíky vypadal. Lidé nemohli pracovat, často neměli nárok ani na jazykové kurzy. Museli prostě čekat. V ubytovně, kde pobýval Hassan, naštěstí pracovali ochotní sociální pracovníci, pomohli Hassanovi dostat se na kurz němčiny.
V době, kdy se Hassan dostal do Německa, totiž platilo, že po dobu čekání na rozhodnutí o udělení azylu, a v některých případech i po vydání rozhodnutí, neměl žadatel možnost pracovat ani se učit jazyk a poznávat Německo. Musel čekat čtyři roky. Dnes může žadatel o azyl po uplynutí tří měsíců požádat o pracovní povolení a začít si hledat práci. Pokud se na stejné místo nehlásí žádný německý občan, může práci získat a po patnácti měsících přestává platit i toto omezení.
Hassan musel začít od nuly
Hassan nikdy nechodil do školy, neuměl číst a psát. Jeho rodina neměla peníze na studium a po smrti otce měl jiné starosti, musel živit celou rodinu. Když dostal příležitost se vzdělávat, byl nadšený. S velkým očekáváním navštěvoval hodiny němčiny, učil se držet pero a psát. Hassanovi se dostalo také pomoci od německé „kmotřenky“, která ho seznámila se zvyky a tradicemi německé společnosti, učila ho dějiny a politický systém Německa, mluvila s ním německy a on se tak zdokonalil v jazyce. Hassan vyniká bezpodmínečnou ambicí a vůlí učit se. Zanedlouho se naučil německy tak dobře, že mohl začít navštěvovat školu a dokončit tak studium. Dokončil školu, dodělal také oborový kurz a začal pracovat jako elektrikář.
Dnes při práci navštěvuje školy a vypráví svůj příběh. Studentům vysvětluje, jak důležité je se vzdělávat. „Vzdělání je privilegium,“ píše Hassan Ali Djan. Svým sourozencům do Afghánistánu proto stále posílá peníze, aby se i oni mohli vzdělávat.
Hassan Ali Djan, autor knihy Afghánistán. Mnichov. Já., přináší pozoruhodný osud. Jeho kniha je napsaná jednoduchým jazykem, velmi rychle čtenáře vtahuje a nepustí. Podrobně popisuje situace a okamžiky, které možná známe z médií nebo z vyprávění.
Svým příběhem přibližuje životy milionů dětí, které musí v raných letech pracovat a starat se o rodinu. Tento problém se netýká pouze Afghánistánu. Ali Djan se stal příliš brzy dospělým se všemi svými životními starostmi a povinnostmi. Když dostal příležitost se zdokonalit, chopil se jí. Je zároveň jedním z oněch mladých mužů, kteří, jak se často říká, přijeli do Evropy za lepším životem. Německo mu dalo šanci. Protože každý člověk, bez ohledu na to, odkud pochází, má právo na důstojný a naplňující život.
Kniha vyšla v Německu v roce 2015, do češtiny ji přeložila nezisková organizace Antikomplex.
Autorka: Fatima Rahimi
Článek vznikl v rámci projektu Vzájemně spolu - aneb víme, co je integrace?
Migrace v souvislostech
Proč je stereotypní zobrazování menšin problém?
Přemýšleli jste nad tím, jaký vliv může mít nejen obsah, ale i jazyk použitý ve zpravodajství o migrantech? Zejména ve společnosti, jako je ta česká, kde nemá běžný občan téměř žádný kontakt s migranty či uprchlíky?
Migrace v souvislostech
Praha hledáčkem cizince
Když jsem, tehdy ještě v minulém století, Prahu navštívil poprvé, byla z toho láska na první pohled.
Migrace v souvislostech
Mikuláš do každé vietnamské večerky
„A teď budou Češi říkat, že už jim bereme i jejich svátky a zvyky,” pronesl v položertu mladý vietnamský dobrovolník, který 5. prosince 2017 stál na rušné pražské ulici převlečený za čerta.
Migrace v souvislostech
Mezi Pegidou a kurzem němčiny: jak funguje integrace uprchlíků v Drážďanech?
Nejpozději od památného výroku kancléřky Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!) se pohledy odpůrců migrace, ale také aktérů a organizací zabývajících se integrací v různých zemích Evropy upírají do Německa.
Migrace v souvislostech
Svátek práce: jak čeští imigranti v USA psali dějiny
První květen je každoročně dnem, kdy si připomínáme boj dělníků za důstojné pracovní podmínky, jehož výsledkem bylo ustavení osmihodinového pracovního dne. K jeho hlavním aktérům patřili i imigranti z Česka.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 vás může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Praha má po 70 letech nový hřbitov. Lidem připomíná lodní okénka nebo jaderný reaktor
Kulaté otvory ve vysokých betonových zdech připomínají lodní kajuty, někomu možná i jaderný...
Konec chlouby za miliardy: Zamíří nejdražší lokomotivy Českých drah do šrotu?
Měly představovat vrchol českého železničního strojírenství a stát se moderní oporou dálkové...
Soud v Brně vyhlásí rozhodnutí ve sporu o bývalý židovský spolkový dům
Městský soud v Brně dnes vyhlásí rozhodnutí ohledně žaloby Židovské obce Brno na určení...
Výsledky a zážitky
Komerční sdělení Třídami prvního českého gymnázia na severozápadní Moravě prošly od roku 1896 tisíce studentů, z...
Od služeb po farmářství
Komerční sdělení Střední škola gastronomie, farmářství a služeb Jeseník poskytuje vzdělávání v potravinářských,...
Při požáru domu v Orlové na Karvinsku se dnes zranilo devět lidí
Devět lidí včetně malého dítěte se dnes odpoledne zranilo při požáru bytu v jedenáctipatrovém...

Co darovat lidem, kteří už všechno mají? Třeba více času na sebe
Ponožky, kosmetika nebo další hrnek do sbírky? Vánoční dárky nemusí být jen o věcech, které udělají radost na pár minut. Někdy je nejlepším dárkem...




















