První práce a škola......

V paneláku kde jsme bydlely jsme patřily spíše k těm rozpustilejším.Asi tak jako každé dítě v tomto věku....

V paneláku kde jsme bydlely jsme patřili,spíše k těm rozpustilejším asi jako každé dítě v tomto věku,bylo znát i to že rodiče hodně pracovali,neboť bytovku si museli sami svépomocí postavit za dohledu SBD Družba,a později si ji mohli za zvýhodněnou cenu také odkoupit,a tak jsme měli spoustu kamarádů,se s kterými jsme vyváděli pěkné kousky.

Škola byla asi kilometr od bydliště a tak jsme každé ráno absolvovali 7minutovou procházku na stanici trolejbusu a poté se nechali načerno svést jednu zastávku a pokračovali pěšky až do školy.
Co my jsme se jen navyváděli lumpáren!

Měli jsme partičku asi 8 dětí a vymýšleli nejspíš z nudy tzv.Akce Z.
To Z znamenala zahrady.

Prostě jsme vlezli na cizí zahradu a tam bud otrhali rajčata a veškerou úrodu, nebo jen plnili příkaz velitele,něco jako stezka odvahy.
Kdo nebyl chycen při činu byl velitelem.

Několikrát mě chytli majitelé skleníku a ptali se co to tam hledáš? ,a já odpověděla zpocená až za ušima ,že se mi tam zaběhl pes,a co ty okurky co ti koukají z kapes? A pak následoval doma výprask a domácí vězení,v lepším případě zákaz kamárádění se s partou.

Taky jsme se každé ráno před školou učili kouřit cigaretu na balkoně,a tento zlozvyk mi zůstal až dodnes,nemůžu ale říct,že bych s tím někdy něco dělala!
Ziju nyní v Recku a tady kouří snad úplne všichni.

Po absolvování základní školy na Studánce,které mimochodem nechybělo vůbec nic pro pozdější rozvoj žáků,od pozemků s rozsáhlou zahradou přes volejbalové hřiště,krytá hala na tělocvik i obrovskou tzv.kolonádou kde jsme chodili o velkých přestávkách a požívali svačinu za svižné chůze.

Dnes musím s ohledem na zdejší prostředí uznat že naše škola byla opravdu na vynikající úrovni!Za komunistického režimu bylo zvykem chodit do základních škol nabádat žáky 8 tříd k pozdějšímu studiu na školách ale zejména na docházku na odborná učiliště čili řemeslo.

Jednoho dne si nás zavolali do místní jídelny a tam na nás čekalo několik mile vypadajících a hezky upravených dam ve středním věku,které se nám snažili namluvit jak perspektivní je dostat se na střední učiliště obchodní v Pardubicích.

Samozřejmě ,že každé dítě v tomto věku se nechá lehce zlanařit,protože prostě mít představu o své budoucnosti ve dvanácti je dnes pro mě nemyslitelné.Nedokážu si představit,že v tomto věku mohu dnes po své dceři chtít ,aby věděla čím chce v životě být!

Možná jen obrazně ale ve skutečnosti to každou chvíli mění.

Jednou je to pediatrička a po večerním čtení řecké mythologie zase studium archeologie,a tak si říkam ,netlač na pilu,ještě se to tolikrát bude měnit.Po asi dvouhodinovém velmi zajímavém povídání o výhodách státi se obyčejnou prodavačkou,jsem bez skrupulí přikývla i já a byla předběžně zapsána k prijímacím zkouškám na SOU obchodní v Pardubicích.

Zkoušky jsem zvládla levou zadní ,ale i kdyby ne,tak velká tragédie by to zase nebyla.Učelem bylo získat co největší počet děvčat a chlapců na studium.Tenkrát to měli opravdu dobře vymyšlené.

Moje sestra se později také stala prodavačkou,ale pro změnu v obuvnickém průmyslu,nehledě na to ,že dnes vykonává úplne jinou práci.Učnák byl na tři roky a já měla velice dobrý prospěch.Kromě studia bylo v náplni také povinná praxe ,pokažné na jiné prodejně .

Jednou jsem dokonce dostala přidělenou praxi na druhém konci města v oblasti Polabiny3,a to tedy bylo pro mě vělmi náročné.

Krom toho ,že jsem musela denně vstávat s mojí mamkou kolem 3 hodiny ranní,směna začínala ve 4 hodiny ráno a za hodinu jsme museli zvládnout vytřít obrovskou prodejnu,uklidit ,doplnit zboží a v pět ráno být k dispozici lačným nakupujícím ač za úsekem masa,zeleniny nebo salámů,ten kdo měl větší štestí,tak se dostal na pokladnu.

Což bylo ze všeho nejlepší a pokaždé jsme se tvářily strašně důležitě,když nám zákazníci říkaly,paní pokladní.

Je to zvláštní na čem všem si člověk tenkrát tak strašně zakládal!

Dnes mohou být za pokladnou úplně všichni a je to jedno,stejně se tam tváří otráveně ač na studovali medicínu nebo jen vychodily základní školu.
Směny byli ranní a odpolední.

Ranní od 4 do 2 odpoledne.
Odpolední pak od deseti dopoledne do 6 do večera.
Dělali se 2 soboty v měsíci.

Pokaždé jsem se ale z práce po ranní směně vracela naprosto vyřízená,takže rychle domů,něco sníst,poté své oblíbené kafíčko,někdy i dvě a cigaretku.
V pět hodin už byla zase tma a tak jen už rychlá sprcha a na honem na kutě!

A tak to šlo pořád stejně dokola,jen s tím rozdílem,že jsem nikde dlouho nevydržela.
Z Polabin jsem pak ještě pracovala v obchodě s ovocem a zeleninou na Perštýnském náměstí,pak chvíli u soukromníka u nádraží,poté opět zelenina ale pro změnu na Višnovce u soukromého podnikatele ,který pocházel z Kypru.

Tento postarší pán byl opravdu velice hladový na každou korunu,a nehledě na to ,že nás neocenoval za odvedenou práci právě tak jak by se na tehdejší dobu slušelo,zůstala mi na něho ještě jedna vzpomínka v podobě neodváděných sociálních a zdravotních dávek u Všeobecné pojištovny.

A tak mi po čase domů začaly chodit pozdravy z pojištovny k uhrazení pohledávky za období 1992- 1993 v řádech desetitisíců korun,což na tehdejší poměry ,bylo dost peněz.
Milý podnikatel samozřejmě po létech zkrachoval,a nebylo po něm vidu ani slechu.

Na pojišťovně jsem natrefila na velmi ochotnou paní,které jsem vysvětlila svou situaci a která dluh s ohledem na nedostižnost majitele stáhla na pouhé penále v řádu několika tisíc korun,s tím ,že uhradím pohledávku hned a tím se veškerý dluh na mém pojištění anuluje.

Tak se také stalo .Po otevření hranic a možností cestovat volně po celé Evropě ,mě neustále něco nutkalo dostat se ven,snila jsem o práci průvodkyně cestovního ruchu.

Tenktát existovalo několik večerních škol nebo rekvalifikačních kursů.
Přihlásila jsem se tedy do večerní školy v Hradci Králové,aníž bych někomu co řekla.

A protože jsem měla řidičský průkaz ,do školy jsem dojížděla autem,jaký luxus!
Kromě předepsaných hodin se chodilo do školy každou sobotu od osmi hodin ráno do pozdních odpoledních hodin.

Strašně mě to bavilo,ve škole jsem prospívala velice dobře a mimo spousty předmětů jako psychologie,která mě baví dodnes,tam byly i kursy první pomoci,managment,úcetnictví, historie a spousta dalších.

Praxe se konaly i formou výkladu na pardubickém zámku za dohledu velmi přísného ,ale
vzdělaného profesora.
Mezitím si můj otec udělal řidičský průkaz na autobus a stal se velmi oblíbeným řidičem i na cestách zahraničních.

Každou chvíli měl nějaký vedlejší "kšeft".
A tak si ho oblíbilo hned několik soukromých dopravců i majitelů cestovních kanceláří.

A to se mi asi stalo osudným!

Po úspešném zakončení studia v Hradci Králové mi byl předám diplom průvodkyně cestovního ruchu,na který jsem byla a jsem velmi pyšná.