Xi'an - hradby a vojáčci

... jak jsme jeli s Evou na výlet.

Dlouho předlouho jsme domlouvali s našimi krajany spicha. Pokaždé to vyhořelo na nějaké kravině. Nejnadějněji to vypadalo snad v tom říjnu, když měl přijet Peter - a dokonce jsem mu koupil jízdenky do Šanghaje, kam chtěl pokračovat. Když ale zjistil, kolik to stojí a jak dlouho to jede, byl z toho tak zkonsternovaný, že nakonec odjel úplně na opačnou stranu do Xiningu, kde se snažil rozptýlit v dámské společnosti.

Xian

Cestu jsme si naplánovali před prvního máje. To je takový příhodný čas pro cestování, když přímo na prvního máje svátkem práce začíná volno, do loňského roku ještě týdenní (tzv. 黄金周 zlatý týden), které bylo ale ve prospěch jiných svátků v roce letos zkrouhnuto na třídenní. Striktně třídenní, protože první máj vycházel na čtvrtek - a v neděli se podle školního nařízení měla výuka nahrazovat. Dokonce na to vyšla jedna půlsemestrální zkouška. My ale na zkoušky můžem dlabat. Dokonce jsme samotnou pětidenní cestou do Xi'anu zbulali dvě... Ale když nám nejsou schopni ohlásit termíny v dostatečném předstihu, ať se pak nediví, že mají studenti už nakoupené jízdenky.

Jak se čas odjezdu blížil, počasí bylo hezčí a hezčí a víc a víc jsem se těšil. Ne už tak Eva, která tam jela hlavně za Izou, ale Iza zrovna v ten moment záhadně onemocněla a vůbec jsme nevěděli, jak na tom bude. V den odjezdu dokonce žertem chtěla prodat svůj lístek Li, která strašně mamrala, že nemůže jet s náma. Přitom asi dva týdny tomu Xi'an sama navrhla, týden před odjezdem ale odvolala, že prý co by si s náma Čehuňama (a Slovákem) povídala, a že stejně je v Xi'anu nuda. A že radši pojede do Šanghaje. Co s tím sakra všichni...?

Cestování vlakem v Číně je neopakovatelný zážitek. A pokaždé jiný. Tentokrát mi v paměti utkvěl debil. Prostě chlap, co od pohledu vypadal na blbečka. Teda ne přímo od pohledu, velkou vahou se na tom podílel ten jeho hlas. Měl děsně zvučný a rozléhavý hlas a erizoval snad každou slabiku. A hlavně mluvil FURT. Byl tam se svou přítelkyní, která byla taková tichá myška, na všechno mu odpovídala maximálně dvěma slovy, což on ale pokaždé vzal jako svolení ke spuštění dalšího zvučného několikaminutového monologu. Když v půl jedenácté večer ve vlaku zhasla světla, rozhodl se ještě dohovořit (půl hodina), načež se vyšplhal na horní lůžko a asi ještě hodinu si se svou družkou přáli dobrou noc (přičemž asi pětkrát zopakoval "okej okej, tak už spíme"). Tak mě vytočil, že i když už pak držel hubu, stejně jsem ne a ne usnout. Sedl jsem si teda do uličky s notebookem a pustil si film. Kolemjdoucí Číňani si samozřejmě neodpustili to nechutně zvědavé zírání. Ale tentokrát jsem jim to odpustil (o tom filmu ještě napíšu). Přesně ale jak jsem dokoukal, se s mohutným zíváním probudil osmdesátiletý děda a posadil se na postel. Seděl tam nehnutě (s občasným zívnutím jak od koňa) asi půl hodiny. To bylo ještě dobré, to byl totiž asi nejlibozvučnější projev z jeho repertoáru. Pak totiž dával o sobě vědět nejen sluchovými podněty...

Druhý den ráno nás v Xi'anu přivítal (po hodinovém zpoždění způsobeném srážkou vlaků 2000 km na východ) vysmátý Peter a hned nás odvezl na jejich univerzitu, Xi'an Jiaotong Daxue. Se zvědavostí jsem tak přemýšlel, co nám ze "svého" města asi ukážou. Společně s Izou pak ovšem nezklamali mé očekávání, když nás uvítali otázkou "Tak co chcete dělat?". Když jsme pak ve výčtu možných míst popřeskakovali místa, kde se všude zryli jak dobytci (to když tak večer), vyšli jsme k jednomu chrámku na placatém kopečku nad městem. Chrámek v parčíku byl nejspíš zasvěcený japonskému mnichu Kúkaiovi, který v Xi'anu (tehdejším Chang'anu v době dynastie Tang) studoval buddhismus. Nechyběla ani skupinka japonských turistů.

Z kopečku jsme z města viděli jenom škaredé předměstí. Samé velké škaredé paneláky a moře betonu. Mezi velkýma panelákama ještě škaredější maličké paneláčky. V jednom takovém pak bydlí Marťa, která nás na těch pár dní ubytovala. Paneláček stojí hned vedle střední školy - a v pondělí ráno nás probudila noční můra v podobě nástupu studentíků a každotýdenního schůzování. Tentokrát probírali (překvapivě) olympiádu. V půl osmé ráno, narval bych jim ty olympijské kruhy dořiti.

Uvnitř města už je to hezčí. Nejdřív jsme si vyšli na trh, kde byly hromady cédéček za opravdu lidové ceny (a zcela jistě originálních) a ještě větší hromady Číňanů. Nezdržovali jsme se tam ale dlouho, Iza si musela jít vyzvednout čínskou medicínu. Chytla totiž nějakou alergii a strašně jí opuchly oči. Nevím, co to v té Číně v tom luftě lítá, ale i já, člověk na pyly nealergický, jsem si teď ve Wuhanu trošičku i zakýchal. Izině se to ale dva týdny nelepšilo, tak jí po všech možných metodách jeden známý doporučil právě čínské lékařství. V zapadlém špitálku v pátém patře paneláku tím specifickým zápachem všech možných přísad dýchla ta správná čínská atmosféra. Dokonce i nápisy "registrace" nebo "neopírejte se" byly vyvedeny kaligraficky. Iza nafasovala do pytlíků směs něčeho, co radši ani nevědět, co to vlastně bylo, a pak si třikrát denně dělala vývary (jejichž výpary vždy zamořily celé kolejní patro). Ale fungovalo to!

Největší dojem ze Xi'anu ve mně zanechaly městské hradby. Historické centrum města (které už dneska tolik historické není) kolem dokola, v celkové délce 13.75 kilometrů, obepíná dvanáct metrů vysoká a patnáct až osmnáct metrů široká zeď. Současné hradby pocházejí z doby mingské a jsou jedním z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších systémů městských opevnění. Vylezli jsme nahoru, pronajali si bicykly a celé to dookola, při západu slunce, projeli. Nabízel se tak unikátní pohled na město, které hradby právě rozdělovaly na vnitřní (staré) a vnější (nové) město. Kam až všude se město táhne přes vrstvu smogu a prachu vidět moc nešlo... Xi'an ale ve skutečnosti vůbec není tak velký :) Aspoň pro nás, co jsme přijeli z města. Hlavně mi přišel mnohem klidnější, než ta divočina jak se u nás vyleze z hlavní brány univerzity. Co se ovšem Xi'anu vytknout nedá, je kulturnost a bohatost na památky - které ovšem s sebou nesou krom pozitiv turistického ruchu i jeho negativa.

Na poslední den našeho krátkého výletu jsme si nechali terakotovou armádu. Přece jenom, když už jsme v tom Xi'anu, vynechat něco takového by byl smrtelný hřích. Připojily se k nám i tři další česká děvčata z Wuhanu, které náhodou do Xi'anu přijely zcela nezávisle na nás. O tom již bylo napsáno mnoho, tak snad jen, že vstupné se studijním průkazem drahé není (45 chujů, a to jsem ten studijní průkaz ani neměl). První, ten největší hangár, je ve své velikosti opravdu impozantní, nicméně nijak zvlášť blízko se k těm hliněným panákům člověk zas nedostane. Dají se tam potkat turisti z celého světa. O to víc mě proto překvapily až groteskní snahy jedné rodiny pomatených Číňanů, když si dcerka sedla na vedlejší lavičku a tatínek dělal, že ji fotí. Takhle to dělali postupně se všemi cizinci. Když jsem si zažádal o stovku za každou fotku, zdrhli jako když vlčák vyštěkne na dotírajícího pudla. A nevrátili se, ani když jsem se snažil je nalákat na hromadný zájezd z Německa. Mezitím se nám ještě ztratily ty tři holky. Eva chytře navrhla, že se rozdělíme a půjde je hledat k východu, jestli už tam třeba na nás nečekají. Když jsem pak holky našel já a společně jsme vyšli ven, docvaklo nám to. Eva už se na nás culila u východu se třema plnýma nakoupenýma taškama na každé ruce.

Toliko tedy stručně k našemu malému výletu. Cestou zpátky jsme si zase vytrpěli moře Číňanů na nádraží, ráno ve vlaku taky nezklamali, když na protějším lehátku Číňanka přes hodinu v kuse nemilosrdně vytkla svému příteli všechny problémy posledních několika let. A já jsem se sotva na koleji osprchoval a vybalil, abych si zase posbíral svých pět švestek a večerním vlakem odjel tentokrát na druhou stranu - do Fenghuangu.

Pokračování příště :)

Maličký Tsu za Velkou čínskou zdí