Smlouvání

Přetahování se o cenu v Číně je neuvěřitelně vyčerpávající psychologická válka, kdy se obě strany sníží i k těm nejpodlejším taktikám a fintám. Jakožto cizák, který bude vždycky v nevýhodě, jsem uskutečnil první krok - naučil jsem se automaticky odpovídat "太贵了! (Tai gui le!) - Příliš drahé!". A je úplně jedno, že bych to koupil i dráž, než za obchodníkem nasazenou startovací cenu. Prostě je to drahé.

Praktické ověření této dovednosti (po pozorném odkoukávání od mistryně oboru Li) přišlo na řadu během našeho výletu do Xi'anu, kde jsme večer navštívili muslimskou čtvrť. V pětičlenné skupince jsme systematicky procházeli obchůdek za obchůdkem bez předchozího plánu, co bychom si tak rádi koupili. Tímto jsme bez větší přetvářky splnili velmi důležitou podmínku pro dobrou výchozí pozici ve smlouvání - neprojevit přílišný zájem. Trochu nám to jenom kazila Eva, která mohla oči nechat na každé cetce, hlavně s kočičím motivem v jakékoliv podobě :))

Hned v prvním obchůdku se Eva rozhodla nakoupit vystřihovánky (z červeného papíru, po vystříhání bílého prostoru se lepí třeba do oken). Cena 5 jüanů za vystřihovánku však na Evině tváři vyloudila výraz odpovídající definici smíšených pocitů, když pořád koutkem oka slintala nad krásami jejich rozmanitostí. Pobavená šéfka vysvětlila, že existuje jakási množstevní sleva - 3 vystřihovánky za 10. Zatím, co si Eva vybírala 17 nejlepších vystřihovánek, pustil jsem se (protože jsem nic nekupoval) s magickou formulkou "太贵了! (Tai gui le!) - Příliš drahé!" do vyjednávání.



Po vybrání 17 kousků si šéfka totiž naúčtovala 60 peněz (za každou přece 3.3, dle přepočtu 3 za 10). Ale přece 17 kousků, to už je pořádné množství, měla by s cenou slézt dolů. Krom toho to jsou novoroční vystřihovánky a nový rok už přece dávno proběhl. A u nás ve Wuhanu to prodávají po jednom jüanu. A taky jsme jenom chudí studenti z postkomunistické střední Evropy. Kdybych měl v peněžence rodinné album s fotkami deseti hladovějících dětí, nebál bych se je taky vytasit.

Ale šéfka byla neoblomná. Trvala si na svém tak tvrdohlavě, že se ozval prodavač z vedlejšího krámu. Co přesně říkal, to vám nepovím, páč jsem jeho dialektu vůbec nerozuměl. Vím jen, že jej šéfka okřikla, ať drží hubu, že ti cizáci mluví čínsky líp než on :)) Nechal jsem na chvilku Evu hrabat se ve vystřihovánkách s tím, že zkusím zmonitorovat situaci ve v jiném krámku.

Šéf se jako správný Číňan bez sebemenšího ostychu předvedl. Chytil mě kolem ramen, ukázal prstem na vystřihovánky a přátelským tónem mi povídá: "Hochu, kdybys neuměl čínsky, naúčtoval bych ti tak deset, patnáct za jednu. Ale protože ty umíš, dám ti přátelskou cenu - jednu vystřihovánku za pět, co ty na to?". Zasmál jsem se (a řekl, že je to příliš drahé) a nasměroval své kroky ke dveřím. Šéf samozřejmě za mnou volal, ať si řeknu svou cenu. Tenhle moment moc nemám rád, protože mám psychický blok říkat si příliš malé částky (i když je cena od obchodníka sebevíc nadhodnocená). Zkusil jsem ale optimisticky nahodit 2 jüany. Osazenstvo obchůdku se rozesmálo, že "太厉害! (Tai lihai!)". Že to je moc. Moc málo. Tahle věta ale může znamenat, že by se na tom ještě dalo zapracovat. Vrátil jsem se za Evou a poreportoval. Nakonec jsme těch 17 vystřihovánek sesmlouvali na 50 dohromady. Žádná sláva. Ono se taky s Evou s psíma očičkama moc pracovat nedalo.

Pak jsme nakoupili povinné cínové vojáčky prvního císaře Qin Shihuangdi'ho. Eva za 15 jüanů menší, pětičlennou sadu, já za 20 devítičlennou (kterou jsem taky původně nechtěl, ale tohle je skoro zadarmo, nekupte to). A začali jsme hromadně očumovat kravaty. Prodavačka se netvářila moc nadšeně, když jsme se dohadovali doslova o každý jüan. Ale to ony tak dělají, tomu se nesmí podléhat. Z původních 25 za kravatu jsme pod příslibem zakoupení dohromady osmi kusů vykecali po dlouhém boji 15. To jsme se i nad sebou zamysleli, jestli nejsme tak trochu svině. Hned po nás totiž kravatu kupoval čínský pár. Bez jediného pokusu o smlouvání vzali kravatu za 30...

Ještě naši pozornost zaujala plastová helma, ve které jsme se prostě museli odfotit. Prodavačka sice namítala, že focení až po tom, co si to koupíme, rázný Peter (s averzí na Číňany) ji však umravnil, že však si to taky koupíme. Prodavačka dostala trochu strach a tak se jen nesměle zeptala, zda slibujeme, což Peter odbyl, že přece jasné. Po odfocení se otočil na patě a rázným krokem odkráčel. Volání zdrcené prodavačky utišil slovy, že ta barva se mu stejně nelíbila. Nakonec jsme si ale přeci jen s Petrem koupili takové ty maovské čepice, zelené s rudou hvězdou na čele. Mysleli jsme si, jaký to není kauf z původních 45 na 20 jüanů, ale po příjezdu do Wuhanu nás zamrazila Li, že to má cenu tak jüanů pěti :)

Holt, Li je v tomhle ohledu opravdová mistryně. Není tomu tak dávno, co šla koupit podstavec pod notebook. Původně to měla mít ještě s takovou tou gumovou klávesnicí za 90. Klávesnice byla ale jenom ve dvou nechutných barvách, a tak smlouvala jenom podstavec. Skupinku všech pěti prodavačů drtila těsně před zavíračkou celou půlhodinu, než slevili na 40. Li ale rezolutně odmítala, že takový šmejd (jenom tři větráky), za 25 maximálně. Že přesně za tolik to nedávno koupila spolužačka. Když zhasla světla, přišla bojovat i nadřízená a navzájem se s prodavači přebíjela o to, kdo ukáže víc výhod onoho podstavce. Když Li pochopila, že pod 40 už to fakt nepůjde, odtáhla mě za ruku z obchodu (vzal bych to za 40 už jenom proto, že jsem ten čas strávený v obchodě nechtěl promarnit). Což byl jen další fikaný tah, protože se na to perfektně chytila právě ona nadřízená a nakonec prodala za 35. Na všech zúčastněných bylo vidět, jak si konečně oddechli. A skupinka pěti prodavačů s výskotem odběhla pro vytouženou výplatu. V Číně totiž šichta nekončí v určitou hodinu, ale po obsloužení posledního zákazníka.

Podstavec, který Li koupila za 35, ve skutečnosti její spolužačka kupovala před půl rokem za 65 jüanů. A měl jenom jeden větráček.