V Pekingu žije přes osm a půl milionu obyvatel, v celém správním obvodu
jich je dokonce sedmnáct a půl. A mezi ně jsem se nejdřív vmísil já a
devátého července přiletěl i Mau s Maucat...
První den jsem si z Pekingu doslova sedl na zadek. Peking leží na placce a podle toho se rozrůstá – hezky pravidelně kruhovitě. Centrum města v postupných vzdálenostech obepíná 5 dálničních okruhů. Cesty jsou široké, budovy na první pohled nevypadají nijak zvlášť vysoké ani ohromující – vždyť ani není třeba, v Pekingu je prostě místa dost. Stačí se ale podívat z trochu větší výšky – a konce města nedohlédnete. A před olympiádou si Peking pořádně vyšperkovali. A Pekiňáky vycepovali. Narozdíl od Wuhanu bylo v Pekingu poměrně vzácností narazit na nějakou úklidovou četu. I přesto však byly cesty a chodníky podezřele čisté, parčíky podezřele zelené, voda ve vodních kanálech podezřele průhledná. Vedle chodníku nekonečný květinový sad, kde na něj nebylo místo, postavil se stojan na květináče. To snad ani nebyla Čína.
Ještě nějak pořešit ten vzduch. První den nás sice v Pekingu po kratičké přeháňce přivítalo nejmodřejší čínské nebe od lednového koupání v Jihočínském moři, druhý den se ale všechno "spravilo". Čekaly nás dva nejteplejší pekingské týdny v letošním roce a vražedné hyca vzduchu nad Pekingem (který trpí jednak prachem přivátým ze severozápadu a druhak obrovskou zalidněností a z toho plynoucích důsledků) prostě nedělají dobře. V průběhu času se pak v pravidelných dvou- až třídenních cyklech azurové nebe vracelo, v pětatřicítkách vám je to ale celkem jedno :)
Ve středu devátého jsme s Li jeli na letiště vyzvednout Maua a Maucat. Mapy obecně svádějí k pocitu, že to není zas tak daleko. Když jsem ale z mapy vyčetl, že z našeho předměstí musíme na letiště projet defacto celým městem, nechtěl jsem nechat nic náhodě a Li nelidsky vzbudil už v šest ráno. Aspoň měla holka rezervu na to půlhodinové válení se v posteli a hodinové nasazování obličeje :) Cesta byla naštěstí jednoduchá. Od našeho sídliště úplně na okraji mapy až u šestého okruhu jezdil jediný autobus – a shodou okolností přímo na centrální pekingské nádraží, odkud jezdí autobusy i na letiště. Klimatizovaný autobus po chvilce motání po daxingském předměstí nasedl na dálnici a vjel až na třetí okruh, po kterém dokroužil až k nádraží, kde jsme pohodlně přestoupili na Airport Shuttle.
Co se v Pekingu nesmírně vyplatí je čipová karta (elektronická peněženka) hromadné dopravy. Jednak po kapsách furt nemusíte hledat drobné, v metře vás případně nezdržuje nákup lístku v automatu, hlavně ale nabízí za už tak dost levnou trolejbusovou a autobusovou dopravu neuvěřitelné slevy. Například z Daxingu na Beijing Station (prakticky celá trasa "příměstské" linky 957) to bylo hodinu a půl jízdního času za 11 yüanů bez čipovky, s čipovkou 2,80... Na metro sice s čipovkou žádnou slevu nedostanete. To byste byli ale fakt rozmazlení, když celý systém pekingského metra s 8 linkami, přes 200 km tratí a 123 stanicemi stojí vyloženě směšné 2 yüany (dnešního kurzu štyry padesát!), nezávisle na tom odkud a kam cestujete.
Autobusová doprava má taky svůj "systém". Linky s čísly pod 300 jezdí vevnitř třetího okruhu, dvě linky s číslem 300 jezdí dookola po třetím okruhu (jedna po směru a jedna proti směru hodinových ručiček, 300内 a 300外 – "vnitřní" a vnější), linky nad 300 pak zajíždějí na předměstí. Čísla mají až někam po 996, ale ani to nestačí. Například "naše" linka 957 existovala v nejméně šesti variantách – 957, 957快, 957快2, 957支, 957支2 a 957支3. V překladu obyčejná, rychlá, rychlá č.2, a pak tři další "podpůrné". Každá měla svou vlastní trasu, jen rychlé se odlišovaly tím, že určitý úsek projížděly po dálnici. K nám na sídliště zajížděla jen jediná devětpětsedmička. Zpočátku to byl docela zmatek, když na zastávku přijely tři devětpětsedmičky – a každá jiná. U nějakého jiného čísla jsem zahlídl značku 支6, což defacto znamená existenci minimálně sedmi linek stejného čísla...
Cesta na letiště se zpočátku v ranních zácpách strašně vlekla, rozhýbalo se to až na letištní dálnici, která vybíhá ze třetího okruhu na severovýchod. Celou cestu jsem nervózně kontroloval čas. Měl jsem starost o chudáka kamaráda Maua s Maucat, kteří budou v takovém šíleném světě bez znalosti jazyka téměř nesvéprávní. Dojeli jsme akurát na čas. Na špatný terminál – terminál číslo 3, nově vybudovaný, tři kilometry dlouhý terminál, který má větší plochu, než pět terminálů londýnského Heathrow dohromady. Moc jsme se tím mohutným drakem ale nekochali a vyrazili jsme letištním busem k dva kilometry vzdálenému staršímu terminálu 2, kde jsme po pár minutách mohli přivítat Maua i s jeho milou v úplně jiném světě.
Airport Shuttlem jsme se svezli zpátky na nádraží, odkud jsme se pak taxíkem přepravili na Wangfujing, nejznámější pekingskou nákupní čtvrť, kde brácha od Li přichystal Mauovi hotel s tradičními čínskými prvky v hutongu, bloku nízkých šedých cihlových domečků a uzoučkých uliček s malými krámky na všechno – od pekingských taštiček a nudlí ze všech koutů Číny, přes masáže až k opravárnám kol. Peking už ale dneska ani zdaleka nepřipomíná metropoli bicyklů – kola se dnes ztrácejí pod náporem automobilového průmyslu. Hotel, kde Maua ubytovali, ale ani zdaleka nepřipomínal chudé a prosté příbytky hutongu – pokoje ve VIP budově stály i 2000 yüanů za noc, v "obyčejné" budově (která ale svými mohutně kovanými dveřmi pokojů, zdobenými chodbami, kamennými sprchami a porcelánovými umyvadly na čínském půvabu rozhodně nezaostávala), kde ubytovali Maua, stál pokoj obyčejně yüanů jen 568 – a za dvoutýdenní pobyt mu to slevou stáhli až na 268 yüanů (cca 600 Kč) za den. Což je 15 minut chůze od nejcentrovatějšího centra lidové republiky vskutku lidová cena...
To be continued...
maličký Tsu za Velkou čínskou zdí
