Když jsem byl kluk, budoucnost byla jiná

Když jsem byl malý kluk, budoucnost byla jiná. Tehdy byly naší budoucností lety do vesmíru, osidlování Měsíce i Marsu, technologie, které dovedou postupně řešit problémy lidstva a vůbec naděje a víra,

že svět bude lepším místem k žití a že až vyrosteme, budeme se na té budoucnosti podílet.

Dnes je vše jinak. Naše děti nechtějí hledět dále, než k monitorům počítačů. Nevidí sami sebe jako hrdiny zítřka. V jejich hlavách je budoucnost čímsi, čeho je třeba se spíš obávat, než po čem toužit. Jak se to stalo?

Nechali jsme si svou budoucnost z dětských let vzít. Vyměnili jsme jí za peníze a strach. A tak jsme jí vzali i našim dětem. Přestali jsme pro ně být inspirací, zůstala jen autorita. Autorita, kterou si vynucujeme o to víc, oč jsme jí v jejich očích sami přirozeně ztratili.

Ano, když jsem byl kluk, budoucnost byla jiná. I když jsem se bál jaderné války (to se zrovna psal rok 1983 a já byl na táboře, kde jsme se s kluky strašili Pershingy). Neberme dětem jejich budoucnost. PROSÍM. Ony jsou v tom nevinně.