Jde o to, kdo tu budoucnost a komu utváří. Kdysi jsem se zajímal o politiku kvůli mým dětem, ale zjistil jsem, že jim je to úplně šumák. Mají svůj svět a svou budoucnost a až to bude na nich, oni si ji uzpůsobí k obrazu svému. Dva nejstarší potomci jsou někde ve světě a dva jsou doma a všech se příliš nedotýkají poměry, jaké my jim tady utváříme. Myslím, že naše generace se zajímala o politiku dřív právě proto, že se nás to citelně dotýkalo hned jak jsme skončili školy a narazili na realitu života v totalitním státě. Právě ta skutečnost, že je jim to zatím fuk, mě utvrzuje v přesvědčení, že to není ještě tak zlý, i když já ve svých letech jsem schopen vidět i zlo, které oni zatím nevnímají a dotkne se jich někdy v blízké budoucnosti. Ale je také možné, že se jen ode mně naučili hledat si cestu, aby se jich dnešní svět až tak moc nedotýkal.

Tak jste napsal to, na co myslím už dávno.

Víte, možná bychom neměli říkat MY a ONI. Protože oni jsou my - pokračování ve vlastní smrtelnosti.

Pak si také myslím, že jsou tací, jací jsme my - zkrátka jsou naším zrcadlem. Bavil jsem se s mnoha. A vyšlo mi z toho, že do virtuálního světa utíkají, protože je - na rozdíl od toho reálného - pro ně svobodný. Chtějí realizovat své nápady, ale když od nás slyší od mala "Nemám čas" nebo "Teď ne," odejdou tam, kde mohou plnit své touhy i bez nás...

My jsme příčinou toho, jací jsou..

Jsem starší, ale i tak byl můj pohled o budoucnosti v dětství jiný.

V roce 83, který zmiňujete, jsem budoucnost naopak viděl značně pesimisticky. Až koncem roku 1989 se to změnilo - zase jsem to na pár let viděl optimisticky. Ale už je to taky pryč.

S tím co jste napsal, lze víceméně souhlasit. Zejména s předposledním odstavcem.

Ale určitě bych nikdy nesouhlasila s názorem některých, že mladí jsou dnes horší, než jsme byli my.

Nejsou, ale mají to v mnoha směrech těžší. Vyjma studia - to mají naopak mnohem snazší.

K mládí patří především optimismus. A je to tak dobře. Optimismus, že bude lépe, že ta "naše mladá generace" nebude jak jejich rodiče a nedopustí, resp. dokáže. V žádné době tomu nebylo u mladých jinak, neklamme sebe samé.

Jsem o něco mladší než autor, ale umím si představit, jak se vzhlíželo do časopisů , hltaly se zprávy o rozvoji technologií, o objevech vědy. A věřilo se třeba v ten let na Mars. A byl strach z války. I ta autorita vůči starším (rodičům) byla někdy taková někdy z nucu

Nakonec jsme se ani po skoro půlstoletí od přistání na Měsíc žádného dalšího podobného pokroku v astronautice nedočkali a můžeme jen závidět té generaci, která byla divákem tohoto zázraku techniky a lidského umu.

Dnes mladí hledají třeba zrovna tu budoucnost a ty změny u obrazovek počítačů. Proč ne?! Je to dáno právě tím pokračováním rozvoje vědy a techniky co byl před 30 a více lety a pokračuje. Věří (stejně naivně generace předchozí) ne na to, že přistanou na jiném tělese, ale třeba v to, že nastolí lepší - sociálnější a smířlivější společnost bez hrozeb. A také se vnitřně existujících hrozeb bojí.

Prostě chci říct, že se nemění nic z psychologie mladých a starších. Mění se jen to v jaké věkové skupině zrovna jsme a jak nahlížíme na tu druhou

Kéž bych mohl souhlasit, že mladí dnes hledají budoucnost a změny. Já dnes na ulici nevídím šestnáctiletého kluka nebo holku bez smartphonu v ruce, v poledne vidím skupinky studentů, kteří vyběhli ze školy a koupili si něco na zub a sedí vedle sebe a nejsou spolu... Selfies, Facebook, Twitter, proč ne, ale jak jsem rád, že jsem vyrůstal na verneovkách! Autorovi karma.