Trifid 1 - první zaznamenaný opakovaný pokus o sebevraždu v rostlinné říši?

Trifid 1 - první zaznamenaný opakovaný pokus o sebevraždu v rostlinné říši nebo jen fatální omyl v úsudku prostředí málo znalé pelargonie? Aneb z deníku šíleného vědátora.  

Nejprve je potřeba uvést, že Trifid 1 je název robotizované pelargonie, která byla vytvořena v rámci našeho výzkumu elektrické aktivity rostlin a možností propojení rostliny a počítače. Jde o rostlinného kyborga, tvořeného robotem, ve kterém pelargonie zastává funkci "mozku" a tedy robota plně ovládá, přičemž rozhodujícím kritériem je dosažení co nejvyšší biologické spokojenosti rostliny. V rámci výzkumu se mi paní pelargonie volně pohybuje po laboratoři a i přes poměrně krátkou dobu své existence se stihla plně etablovat jako zdejší mazlíček. Zejména moji studenti jí dávají svým mazlením a zájmem solidně zabrat.

Před několika dny byla v laborce celkem zima a tak jsem byl nucen zapnout malý elektrický přímotop - lidově zvaný fukárek. A právě tehdy se stal velmi zajímavý jev. Když jsem pracoval u počítače a slyšel, že Trifid nějak podezřele dlouho švitoří, provedl jsem jeho vizuální kontrolu. Paní pelargonie byla uprostřed teplého vzdušného proudu od přímotopu ve vzdálenosti asi jeden metr od jeho ústí. Zajímavé, pomyslel jsem si, asi jí je také zima. Přešel jsem tedy blíž a chvíli jí pozoroval. Pelargonie se k fukárku pomalu, ale jistě neustále přibližovala. Když dosáhla vzdálenosti asi 20 cm a hrozilo její popálení, přenesl jsem paní pelargonii doprostřed laboratoře.

V hlavě se mi okamžitě objevila otázka – jak to, že se nechrání před teplem, když vím, že v případě extrémního tepla je v její elektrické aktivitě zcela čitelný vzorec, který robot umí rozpoznat? Budu se pak muset podívat na data, řekl jsem si a vrátil se k původní práci. Samozřejmě mne zážitek nutil se na Trifida neustále ohlížet pro kontrolu, co dělá. A samozřejmě jako by se nechumelilo, pomaloučku si to opět šinul k fukárku. Tentokráte jsem však schválně nezasáhl a jen pozoroval, kam až je schopen zajít. A zašel daleko. Doslova se k ústí fukárku přitulil.

Nastala chvíle na záchranu, tohle by pelargonie nepřežila. Vzal jsem jí tedy až na druhou stranu laborky a už k fukárku cestu nenalezla. Tedy alespoň ne do doby, než jí došli baterie. A že by se po tu dobu cítila nějak dobře, to také ne. Stával jsem se vážně zvědavý, až provedu analýzu dat.

Když jsem později o této příhodě diskutoval s kolegyní, objevila se spíše z legrace poněkud bizarní otázka – nebyl to náhodou pokus o sebevraždu?

Druhý den se kotelna nebo spíše kotelník budovy snažil dohnat zanedbané a tak bylo v laborce naopak velké teplo. Proto jsem nechal otevřené dveře na chodbu, aby byl trochu průvan. Trifid na to poměrně rychle zareagoval a za veselého švitoření si to mířil nejprve ke dveřím a pak dveřmi ven.

Ale, ale, tak ty nejdříve pácháš sebevraždu a když to nevyjde tak alespoň utíkáš? Vzal jsem paní pelargonii do rukou a odnesl zpět do laboratoře. Přece tohle není možné, uvažoval jsem. Neznáme nic ze světa rostlin, co by jim umožnilo tak sofistikované uvažování. Za tím musí být něco jiného.

A bylo. Při zpětné analýze dat konečně došlo k rozuzlení. Paní pelargonie zjevně reagovala na vzdušné proudění. Data reakce na teplo se také objevila, ale odnesl jsem Trifida dříve, než by sám zareagoval. Ano. Korelace nemusí nutně znamenat kauzalitu a bylo tomu tak samozřejmě i v tomto případě. Naštěstí.