Práva a povinnosti

Ať už ze studia politologie či hodin občanské nauky, jistě spoustě z Vás není cizí skutečnost, že pokud je člověk občanem, má svá práva. To je obecně známý fakt. Je tu však ještě druhá strana mince (říkejme ji občanství) a tou je vedle práv, také povinnost.

Opravdu velmi volně tím navazuji na svůj předchozí blog, kdy jsem si vzal jako ústřední téma extremismus a pravděpodobné důvody jeho současného rozkvětu (dá-li se slovo rozkvět v této souvislosti vůbec použít).

Doufám, že označením dalšího důvodu vzestupu extremismu - nedůsledné dohlížení na dodržování nejen práv (jak přehnaně je u nás nasloucháno těmto samozvaným ochráncům), ale i povinností, nikoho neohromím.

Jak můžu jako občan, kterýžto mám právo na to, abych byl chráněn policií, armádou, byla mi poskytnuta zdravotní péče i vzdělání v různých úrovních, neplnit ani základní povinnosti občana (jež jsou dány zákony této republiky) a nemít při tom alespoň morální výčitky – když ne postih dle zákonů.

Dalším přiléváním oleje do ohně extremismu může být právě to, že ač my své povinnosti plníme - platíme daně (a nájmy!), vodíme své děti do školy – dáváme jim to nejlepší možné vychování - jsme biti na tomto přirozeném dodržování pořádku. Protože ti, jež tak nečiní nejsou nijak postiženi či potrestáni. A je jim tím  pouze dáváno najevo, že pokud jsou co do oficiálních čísel minorita, je jim obecně ustupováno.

Rozhodně teď nechci obhajovat primátorku Chomutova Ivanu Řápkovou, ale pokud se zaměřím na její pokus o vymožení právě těch základních povinností, nezbývá než jí uznale za tento čin poblahopřát.

Zkrátka někdy v jednoduchosti se opravdu skrývá síla. A nezbývá než doufat v to, že i tyto problémy a návrhy na jejich vyřešení se stanou součásti volebních programů. Je snad příliš přát si rovné zacházení…