Peru - Bolívie s Lojzou a Karlem - 7.část

Deníčku, konečně akční den! Naše nevýhoda se stala výhodou a to už včera. Díky tomu, že nemůžeme spát vyjíždíme o hodinu dřív. Okruhy pro turisty jsou evidentně v jakoukoliv dobu stejné. 

Takže když už z památky odjíždíme, první várka turistů přijíždí.
Ráno jsme navštívili další terasy ale tyto byly ve tvaru ženské dělohy, dle popisu našeho peruánského průvodce, kterému evidentně chutná slivovice a whisky - vydařený jedinec. Předevčírem, kdy byla nuda v Brně, pardon v Cuzcu jsme mu udělali takový malý průřez alkoholovou sbírkou našich batohů. Tvrdil, že šel domů jenom půl hodiny, nevím, já šel na pokoj deset minut a byly to dvě patra...

Poté jsme navštívili další terasy ale ty byly pro změnu plné...tak toto jsem ještě neviděl. Už jsem viděl: "krávu chcát, koňa blut, letadlo cůfat" ale toto jsem ještě neviděl. 4500 ručně vytvořených jezírek, které jsou postupně pomocí kanálků naplňovány vodou. Systém kanálků je naprosto vymakaný. Asi po čtyřech patrech byl vždy hlavní kanál a z něho vedly ty menší, které byly ucpány kamenem jako špunt ve vaně. Každá rodina má prý čtyři políčka...vypadá to nádherně.
Pak jsme jeli k našemu průvodci domů, kde domluvil tradiční jídlo. Pečené morče. K tomu není moc co dodat. Vypadá to jako potkan a chutná jako pečené vepřové koleno ale aspoň je sranda :) přílohu nedal skoro nikdo, jelikož zapomněli na sůl a chuť vysušeného bramboru nesedla nikomu.

Po potkaním obědu jsme vyrazili na vlakové nádraží. Z Ollanty, kde jsme předtím spali směr Machu Pichu. Konečně po skoro týdenním motání vysněný cíl. Je až neuvěřitelné jak to tu všechno funguje jen na turistice. Kdyby nějaký malinkatý chlapec nedovedl toho Američana v roce 1911 na zarostlý kopec asi by tu pořád fungovalo jenom zemědělství.
Tak dlouho se Machu Pichu schovávala před lidmi a ještě k tomu v takovém stavu. V podstatě nikdo neví proč vzniklo nebo proč zaniklo...nebudu opisovat teorie nějaké snílka, který na tom vydělává.Já to chci vidět, jelikož je to opět důkaz toho, že jsme šikovní když chceme ale chce se nám čim dál míň.
Čím víc základních věcí máš, tím míň se snažíš a pak už žiješ jako další kus ve stádě.
Lístek vlakem stoji 61 dolarů pro turisty a místní platí 1 dolar. Vlak je pěkný, pohodlný ale cenová přeháňka.
Projížďku údolím jsme s Karlem obdivovali. Ten obrovský rozdíl oproti horám v Evropě.. Čtyři tisíce metrů nad mořem a všechno je krásně zelené, teplota 20 - 25 stupňů. Když na chvíli mrak zakryje sluníčko hned se ochladí až o 10 stupňů. Na špičkách hor okolo 5700 metrů je sníh a led.
Dřív tu byly ještě stromy, než se všechno zlikvidovalo .Dnes už tu prý není žádný cedrový strom, všechno vykácené tak jak jsme viděli vypalování pralesů v Barmě. Kdy na požadavek si Číňané objednali čajové plantáže. To byl teprve zážitek, celou noc jsme jeli autobusem a kolem nás to byl jeden velký oheň.
Smutné ale pokrok si vyžaduje oběti, které místní v tuto dobu nechápou nebo nechtějí chápat. Chtějí se mít taky ku... dobře .A TAK TO JE!