Propojme kontexty

Asi každý z nás diskutuje s různými lidmi na různá témata. Není nic mimořádného na tom, že fanoušci hokeje se zajímají o hokej, hudebníci o hudbu, intelektuálové o filozofii a do hospody chodíme plkat o “ničem podstatném”. Už když jdu na setkání s nějakým známým člověkem, vím dopředu, jaký onen člověk je, co ho zajímá a o jakém tématu přibližně budeme diskutovat.

To vnímám jako zásadní celospolečenský problém. Každý z nás má nějakou identitu, se kterou se ztotožňuje a za své přátele si vybírá právě takové lidi, kteří sdílí stejná témata, mají stejné názory, postoje a hodnoty. Máme tendenci označovat lidi s nesouhlasným názorem za “idioty” a ty s jinými tématy za při nejlepším nudné. Tyto tendence pak vedou k velmi úzkoprofilovému vnímání světa kolem nás, máme snahu nesouhlasné názory vytěsnit z našeho povědomí. Těžko spojujeme jednotlivé střípky v jeden celek a děláme závěry na bázi jednostranných argumentů.Velmi obtížně se z této pasti dostává ven. Zaujmout intelektuála tím, že Sparta vyhrála 2:0, není jednoduché, stejně jako fanouška Sparty lze těžko zaujmout posledním vývojem na Barmě jiným výrokem než “Furt se to tam mele.” Přesto si myslím, že bychom se o to měli alespoň zásadně snažit. Proč?Asi snad nejznámější a nejzásadnější fenomén, na kterém lze důvody demonstrovat, jsou učitelé – rozhodně nechci generalizovat, tedy nemohu mluvit za všechny, ale v průměru jejich kvalita dlouhodobě klesá[1], na „pajdák“ se chodí stále více jako na záchrannou školu. Učitelé nejen, že často neví proč, ale stále častěji ani co a jak. Nejen, že se bojí experimentů ve výuce (co kdyby dopadly špatně?), ale ani jejich všeobecný rozhled často nepatří k nejlepším. Pak se stávají i takové případy, kdy učitelka žákům sdělí, že slavný seriál Četnické humoresky se odehrává v době vlády komunismu.Historici a češtináři (ale nejen ti) jsou v umění propojení kontextů doby velice zásadní (ve smyslu dopadu na kvalitu výuky), ale zdaleka ne každý umí propojit kontexty nejen doby tehdejší, ale i té dnešní. Na otázky žáků proč učíme zrovna takto a ne jinak, proč učíme zrovna toto a k čemu to bude dobré, pak často tahají odpovědi takříkajíc z paty. Neplatí teze, že učitel musí být vzdělaný ve svém oboru a jiné může zanedbat – právě zasazením jeho vzdělání do ostatních kontextů je to, co dělá učitele kvalitním. Mluvím o učitelích, protože je to nejočividnější příklad, ale veřejný prostor ovlivňujeme všichni, zdaleka ne jen učitelé. Náš všeobecný rozhled by měl být pokud možno co nejkvalitnější a nejširší. Naše okolí nás zásadně ovlivňuje a některé věci (víra) pak považujeme za podstatnější než jiné (státní rozpočet), i přesto, že oboje má na náš život zásadní vliv. V neposlední řadě se rozšířením (rozprostřením) témat naučíme chápat myšlení jiných lidí, naučíme se ho empaticky napodobovat a tím na ně (ale i na sebe) přímo působit. Toť důvody, proč kontexty propojovat. Jak na to?

To není zdaleka tak jednoduché. Zaujmout člověka jiným tématem než jeho zájmem je obtížný úkol. Nefunkční model je dle mého přespřílišný entuziasmus a verbování do tématu – ve výsledku tím zajistíme pouze to, že do tématu jsme nadšení jen my a nikdo jiný. Proto je třeba délku a hlavně hloubku diskuse volit přiměřeně své protistraně. “Přezutí” na jiné téma můžeme udělat právě propojením kontextů, propojením dvou zdánlivě nesouvisejících témat – např. SK Slavia je(byla) před krachem, tedy i zarytému fotbalovému fanouškovi musí být jasné, že za klubem a za sportem obecně se točí hromada peněz a že na hráčích se snaží někdo vydělávat. Popravdě degradaci hráče na pouhé zboží, které si kluby mezi sebou překupují jako jakoukoliv hmotnou věc, jsem nikdy plně nepochopil a docela by mne náhled fanoušků na tento princip zajímal. Za zeptání na takovou otázku nic nedám – buď mi fanoušek odpoví, čímž se dozvím něco nového, anebo nebude znát odpověď. Už tato neznalost mu s trochou štěstí propojí kontext fotbalu a jeho konceptu, který stojí „ za ním“. Naopak se může stát, že odpoví a s odpovědí nebudu souhlasit. Pokud propojujeme takto extrémně rozdílné koncepty (fotbal a jeho pozadí) není dobré vést dlouhou argumentační debatu, protože to spoludiskutéra po čase znudí. Je dobré dát najevo nesouhlas a ukázat i druhou stranu mince, ale brzy z diskuse odstoupit. Naopak čím blíže ony kontexty jsou, tím déle se pak vyplatí o nich diskutovat. Částečný souhlas („Ano, v tom s tebou souhlasím, ale je tu ještě tento problém …“) je další dobrou taktikou, kdy nezabijeme téma tím, že se na něm shodneme, ale zároveň se utvoří prostor pro diskusi na obou stranách.Dobře propojení kontextů funguje ve větší skupině lidí, ideálně čtyřech a více. Při rozhovoru jeden na jednoho zákonitě musí nastat situace, kdy se téma jedné dvojice byť na moment vyčerpá. Už jen to, že si nemáme s protistranou co říct, strhne naši pozornost na druhou diskutující dvojici a chtě nechtě ji prostě musíme určitou dobu poslouchat. Dané téma nás buď může (alespoň nějak) zaujmout, díky čemuž se přidáme do diskuse, nebo v opačném případě musíme čekat tak dlouho, dokud s protistranou nenavážeme téma vlastní. Jako ideální berlička pak pomůže ve chvíli ticha vyzdvihnout to nejzajímavější z daného tématu nebo položit přiměřeně hlubokou otázku na všechny účastníky setkání.Tyto postupy nejsou vyzkoušené na velkém počtu lidí, nejsou objektivní a rozhodně nezaručují, že fungují. Jakékoliv jiné mohou být funkční a můžete se klidně podělit v diskusi o svoje. Základním apelem (prosbou) tohoto blogpostu má být pouze propojení kontextů – tedy témat, ale hlavně mantinelů, v jakých o tématech diskutujeme. Dělejme to, prosím. Věřím v to, že čím více se toto bude dít, tím méně uslyšíme věty jako „Ekonomové nás chtějí ožebračit“ „Všechno je na hovno“ „Ženy se řídí pouze citem“ „Všichni romové kradou“ „Filozofy v dnešní době k ničemu nepotřebujeme“ „Být bohatý znamená být hlavně svobodný“ a mnoho dalších.–[1] Abych měl v ruce alespoň jeden relevantní zdroj, toto je výrok jednoho z našich proděkanů