Neznáme cestu, část III.

Že se v republice kradlo a krade zleva i zprava není žádná novinka. Že to není problém politický, ale společenský také není žádným tajemstvím. Ale společnost na to reaguje takovým zvláštním, ideologickým způsobem. Máme tu třeba problém zneužívání sociálních dávek některými romy, kterým se nechce pracovat, vytvoří kopu dětí, kopu dluhů a s těmi nějak přežívají. Definujme, co dělá takový rom – zneužívá špatně napsaného zákona ve svůj prospěch a společnost (a ve volbách pravice) na něj ukáže – to je on, to je ten, co nás okrádá, toho je potřeba odříznout od zdroje. Ale pravice už neukáže na majitele sluneční elektrárny, který se chová úplně stejně – zneužívá špatně napsaného zákona ve svůj prospěch. Hněv lidu jde téměř vždy dolů. V třicátémosmém byl hněv stržen na židy – to jsou oni, oni podkopali morálku Německa, jsou jiní(=špatní) a je potřeba je vymítit. Nyní pak na romy, a to i z důvodu, že mají černou pleť a jde na ně stejně lehce ukázat – to jsou oni, ti zloději, co nás denně ožebračují o naše daně. To u majitele sluneční elektárny (nebo jednatele firmy, který zcela legálně krátí daně) nelze – takového člověka nepoznáme, je slušný, upravený, chodí v obleku, nepoužívá vulgární slova a pouze se snaží zcela legitimně vydělávat. Zákony jsou takové jaké jsou a je snad jeho chyba, že je někdo špatně schválil? Jeho cílem je zisk v rámci daných zákonů, ačkoliv je nepopiratelné, že jeho zisk jde na úkor celé společnosti.

Tato třetí část blogpostu Neznáme cestu, část III. navazuje na Neznáme cestu, část I. a část II.

Korupce je do jisté míry synonynum krádeže, a proto vzniká společenský tlak tento problém řešit. Ale protože se jedná o problém společenský, nikoliv politický, řešení neznáme. Oceňuji snahu R.Johna jít proti korupci a možná se mu podaří ji mírně snížit, ale už ne nijak razantně vymýtit. Abych citoval J.Spurného, který komentoval situaci na Slovensku: “Vláda vymyslela velmi dobrou protikorupční strategii, schválila kvalitní zákony a do určíté doby tento systém fungoval. Pak však přišla vláda premiéra Fica a najednou se ukázalo, že protikorupční zákony selhávají.” Ani sebelepší protikorupční strategie není schopna zastavit korupci[2]. Dovolil bych si spekulovat o důvodech – je to hlavně díky nefunkční občanské společnosti. Nechci ji nijak přeceňovat, ona není samospásná, ale faktem je, že občané nejsou ochotni či schopni kontrolovat své politiky (nebo je nedej bože někam tlačit), ačkoliv na to prostředky do jisté míry mají. Je to způsobeno hlavně tím, že cca 17 hodin vynaloží na své zaměstnání a spánek a zbylých 7 nemají zájem se věnovat něčemu tak “odpornému” jako je politika. Raději ho využíjí na sport, na kulturu, na nějakou kreativní tvorbu něčeho hodnotného (či naopak na sledování plochých sitcomů a nicnedělání). Tomu se nelze divit, jeden ze způsobů jak je možné, aby kontrola politiky fungovala, vypadá tak, že doslova každý občan vynaloží v průměru cca hodinové úsilí na tuto činnost. Jestli je takový model vůbec možný nechávám jako otevřenou otázku, ale domnívám se, že nikoliv.
K tomuto závěru mě vede hned několik scén, které jsem měl možnost zřít v poslední době – Franta Ringo Čech se svým proslulým klipem nám konečně ukázal “nepoznanou” pravdu – všechno rozkradli! Tento apel, tato důrazná rétorika vyvolává v lidech hysterii, kterou dobře demonstrují pořady jako je např. Máte slovo či Hyde Park, kde příspěvky spoluobčanů jdou daleko za hranice racionální diskuse, když neustále vykřikují: “Všechno rozkradli, všechno rozkradli!” Někteří dokonce volají po vládní defenestraci[3].
Tato hysterie a neustále opakování toho, co bylo rozkradeno, považuji za společensky nebezpečné. Lidé totiž rezignují na řešení vzniklé situace, ale volají spíše po veřejném lynči, nechtějí vyřešit korupci, chtějí plivnout politikovi (či jinému korupčníkovi) do tváře. Veškeré ekonomické problémy vyřeší znárodněním majetku všech politiků (který oficiálně nevlastní). Tlak na skutečné řešení ustává a naopak vzrůstá marasmus a hysterie. Toho je potřeba se zbavit. Považuji za dobré a nutné lidem s tímto postojem vysvětlovat, proč jsou takové postoje nebezpečné a proč je třeba začít hledat řešení.

Obžaloba pravice v tomto smyslu je, že jde přes mrtvoly – dnes je již zcela běžnou praxí, že úplatek či podvod patří do přirozeného konkurenčního boje. I kdyby se ředitel firmy chtěl zachovat morálně “správně” a v zájmu vyššího dobra úplatek nechtěl dát, není to možné. Protože by zkrachoval. Ať už chce nebo nechce, uplatit prostě musí, jinak zakázku nezíská. Tento postup není žádným tajemstvím, reálně probíhá a já znám několik konkrétních podnikatelů, kteří se takto chovat musí, ačkoliv nechtějí.Boj proti korupci je do jisté míry zástěrka. A to jak v tom nízkém smyslu, kde boj proti korupci zastírá korupci, tak v tom vysokém, kde zastírá něco jiného – tím je propojení ekonomiky a politiky. Toto propojení si však nelze představit jako když dosedne kov na kov, ale spíše jako smíchání dvou kapalin. Tzn. nelze určit kde korupce začíná a kde končí. Pokud např. nějaký politik věnuje nějakou vyšší částku své straně (což je přeci logické, má peněz dost a chce, aby jeho strana vyhrála) a následně se stane ministrem – je to korupce? Nebo pokud si vlivný lobbista pouze vylobuje lepší podmínky pro svoji firmu, je to korupce? A co když si lepší podmínky vylobuje občan? To jsou otázky, na které není snadné odpovědět. Problém není korupce ve smyslu vezmu si úplatek, ale ve smyslu systému, ve kterém nemůžeme označit, co korupce je a co není. Pokud ji nejsme schopni označit, je složité proti ní bojovat, protože nejsme schopni říci, proti čemu vlastně bojujeme. Rétorika boje proti korupci je důležitá ne kvůli skutečnému boji, který je náročný a snaha zdaleka neodráží výsledky v rozumném poměru, ale protože otevírá tento typ otázek a je třeba na ně hledat odpovědi. Nutí nás (společnost) změnit kontext v němž o korupci smýšlíme. Nelze bojovat proti korupci, aniž bychom bojovali proti základním tezím liberální ekonomie. Je potřeba změnit systém. Ale nevíme jak – a pravice ani levice na tuto změnu řešení nemá.– [2] To však neznamená, že bychom se o to měli přestat pokoušet[3] Tato myšlenka mě asi nejvíce překvapila – “Napřed si své politiky zvolíme a pak je vyhážeme z oken”