Parazitismus a symbióza.

Pokud se na uvedené jevy podíváte nezaujatě, zjistíte, že jsou mimořádně zajímavé. Navíc, jak už to tak v životě bývá, přecházejí jeden do druhého, aniž se dá přesně stanovit, kde jeden jev končí a druhý začíná.

Ještě tak nejsnazší je to u kytek. Máš chlorofyl, seš OK, nemáš – seš parazit. Ale ani tady to není jednoznačné. Máme třeba taky saprofágy s chutěma ghůlů. A jsou i kytky podrazáci. Třeba takové liány – škrtiče. Nejdřív jen tak laškují s naivním a dobromyslným stromem, mažou mu med kolem huby a že prý, když jsou takové slabounké a neduživé, jestli by se o něj nemohly opřít. A jen strom kývne, podepsal si, aniž to tušil, rozsudek smrti. Liána po něm hbitě vyšplhá a jen se dostane na výsluní, začne tloustnout a tloustnout až v sobě milý strom v podstatě zazdí a „Sbohem stromečku“. A šup, spustí další šlahoun pátrající po další oběti.

A máme u kytek taky vzorné symbionty, třeba lišejníky. Houba leptá šutr, čerpá minerální látky a taky se ho drží jak něco košile a řasa asi miluje houbu a tak asimiluje co to dá, že aby bylo doma pro oba partnery něco k snědku. Prostě příkladné rozdělení úloh a tudíž klid v domácnosti.

U živočichů je to daleko zamotanější. Tak rak poustevníček strčí měkký zadek do prázdné ulity, na tu si vysadí sasanku (tu mořskou, žahavou, ne tu kytku) a už si to pochoduje. Sasanka tak má zájezd zdarma a za to dělá na případné útočníky bububu. Není to symbióza, spíše občanské, pardon, mezidruhové spolužití. Jen si hlodavec vyhrabe noru, šup, už tam má nájemníky. Kukačka si užije lásky, ale o její následky nechť se starají jiní. A je vykukáno.

Ono vůbec ti živočišní paraziti jsou zvláštní, je to s nimi jako s kontrarevolucí. Také je rozlišujeme na vnější a vnitřní. A pak tu máme jev zvaný komenzálismus, to je něco jako švédský stůl. Všichni žerou to, co na něm je. A každý tam chce být první a urvat co nejvíc. Najít u živočichů skutečnou symbiózu, to dá práci. Ale je. Třeba mravenci pěstují mšice jako mi krávy. Krmí je a opečovávají a za to jim mšice dovolí, aby jim olizovali zadek. Teda ne, že by ti mravenci byli úchyláci, mšice tím zadkem vylučují medovici. A podle jedné teorie je vzorným symbiontem i člověk. Má to něco společného s mitochondriemi, je to složité a ponechme to odborníkům. I když osobně mi jaksi vadí, že by moje vlastní schránka měla být jakýmsi ideálním spoluvlastnictvím s někým, s kým jsem nikdy nemluvil a viděl ho pouze na obarveném preparátu pod mikroskopem.

Ale vraťme se k těm parazitům. Ti vnější jsou tak nějak přijatelnější (a často je můžete alespoň zaplácnout) narozdíl od těch vnitřních, kteří jsou zcela eklhaft. Jenže, aby ta legrace byla větší, vnější parazit může přenášet parazity vnitřní. A s těmi už není žádná zábava. Pokud se jich chcete zbavit, zbývá jediná věc. Razantní a často nepříjemná léčba, někdy nejen medikamentózní, ale i chirurgická. Na tasemnici neplatí zvýšený přísun živin, ale lékařská chemie, vlasovec (tedy ten parazit, nikoliv příslušník Vlasovovy armády) se musí odstranit chirurgicky

Jejda, lidičkové, jak to tak po sobě čtu, to že aby tam nebylo moc chib, tak mne napadla jedna věc. Ono se to vlastně podobá, resp. dá aplikovat na lidskou společnost. Teď jde jen o to, zda je to náhoda a na ty moc nevěřím (krom nálezu tisícovky ve vlastní kapse). A zrovna mne ta myšlenka moc nenadchla. Symbióza se nedá naučit, na té musí pracovat všichni zúčastnění. A parazitismus?

Jak se vlastně léčí společenský parazitimus?