Chcete se spláchnout do WC ?

Berte antidepresiva, berte homeopatika, berte... berte... berte.....Nebo chvíli přemýšlejte. Svět přeci nestojí na vás co jedinci a ani jím co jedinci nepohnete.  Ale sami se sebou pohnout můžete. Tím, že budete přemýšlet. Vypněte televizi, zhasněte a uložte se na své oblíbené lože. Zavřete oči a ve zkratce si promítněte svůj dosavadní život. A budete-li při této projekci objektivní a sami k sobě poctiví, zjistíte, že pasíva i aktíva jsou celkem v rovnováze. Pak vás to přejde. Tedy to spláchnutí.

K celé této úvaze mne přiměl nedávný dotaz mého vrstevníka: „A máme se líp?“  Na tuto otázku mám jedinou odpověď. Nejenže lépe, my se přežíráme, chrochtáme a krkáme z přežranosti. A strašně rádi zapomínáme.
Je to jen něco přes  půlku století, co jsem trávíval prázdniny v malé vesničce, otcově rodišti. Vesnická chalupa, ve stáji dvě krávy a kůň, v chlívku dvě prasata. K tomu pár slepic, králíků a něco polí a luk. To obhospodařoval strejček s tetičkou, jejich dva synové pracovali v blízkém městě. Budíček mezi 4-5 ráno. Synové do práce ve fabrice, strejček s tetičkou do práce na hospodářství. Připravit krmení pro dobytek a tento posléze nakrmit. Pak posnídali tekutinu zvanou kafe a kus chleba se sádlem a hurá na pole. Oběd se nějak odbyl a večeřely se většinou brambory a mléko. A takhle furt pryč od jara do zimy. A synové? Ti když se vrátili z práce, tak našli lakonický vzkaz: „Jídlo máte v troubě a přijeďte za námi na pole tam a tam!“  A přitom nikdo z nich nikdo neměl tendence se do onoho hajzlíku spláchnout. Ani synoveček z „města“ jim nebyl na obtíž. A že ten kluk nebyl žádnej svatoušek. Přesto si nevzpomínám na nějaký výraz nevole, natož „jednu přes prdel“, i když synoveček málem zbořil chalupu a silně by si jí zasloužil. A synoveček tento pobyt miloval. Ne už tak vlastní domov. Prostě ti lidé se měli rádi a těžká práce byla denní součástí jejich života. O té nepřemýšleli, byla pro ně normální. Takto běžel život venkova. Českou vesnici zničil až „nový společenský řád“. Kolektivizace. A půlka vesnice začala chlastat a co nejméně dělat. Dneska je ze kdysi živoucí malé obce málem skanzen. Ze dvou třetin chalupářské sídlo a ze zbylé třetiny opět dvě třetiny usedlých pracují mimo zemědělství. Jenže z půdy, nikoliv ultrahypersupermarktů je člověk živ. A veškerá technologie na tom nic v dohledné době nezmění. Řežeme si pod zadnicí větev, na které sedíme. V rámci své rozežranosti to ovšem nechceme vidět. Můžeme nyní svobodně cestovat, zatím ještě celkem svobodně komunikovat a většinu svých základních materiálních životních potřeb uspokojíme nákupem v nejbližším krámu. Máme ústřední topení, plyn i elektriku. Máme televizi a multymédija, co nás tak dobře masírují. Máme interfernet a asociální sítě typu ksichtkniha. Máme čety(chat) a podobné blbosti. A hlavně můžeme svobodně na vše nadávat, dávat vinu jiným a hrát roli ublíženců. Vlastně od Bílé Hory nám to zřejmě vyhovuje. To hlavní  a podstatné nám ale uniká. Lidská pospolitost, skutečný lidský kontakt čumák na čumák (Face to Face). Jen tak pro zajímavost: dokážete vy lidičkové z osmipodlažního paneláku vyjmenovat své sousedy? Já už ne. Ať kvůli stáři či fluktuaci nájemníků. Ale ze 24 bytů bych jich dokázal jmenovat tak devět. A to jsem byl prvý nájemník, který se přistěhoval a v tom baráku žiju už 25 let. Z těch devíti si tykám se čtyřmi a to jsou taky „staronájemníci“. A co je ještě horší, mizí v nás pospolitost i rodinná. Rodičů a dětí, sourozenců mezi sebou. Mobily, Billy, (debyli), Skype asi nejsou to pravé pro rodinný kontakt, pro její soudržnost. Kdy jste se sešli v širší rodině naposled, třeba i s tetičkou z Horní dolní?
A teď můžete spláchnout a zaklapnout dekl.

Musí to tak být? A je to dobře?

P.S.
Hlavně nezapomeňte kupovat a brát a brát a kupovat a......