Jsem xenofóbní rasista?

Každému co jeho jest, co je císařovo císaři a co božího, Bohu. Chce-li se menšina nazývat třeba Piškuntálci, dopřejme jí toho názvu. Pravda, zvyk je železná košile a pokud se po léta o nich hovořilo jako o Běžcích, dlouho nám to poleze do huby. Stejně tak Cikán nebo Róm, Róm nebo Cikán. Dva názvy, dvě slova, dva pojmy bez pejorativního významu. Slova, která popisují jedince jako příslušníka jistého etnika. A jestliže chce etnikum změnit svůj název, k tomu má plné právo. Na tom se snad všichni shodneme.

Problémy však mohou vzniknou při vzájemném soužití minoritního etnika s majoritním. Mohou, ale nemusí. Pokud ovšem vzniknou, měla by ta větší část problémy definovat a nazvat. A nazvat je dosud platnými pojmy a nevymýšlet, pokud to není nezbytně nutné, pojmy nové. Třeba vybydlení. Ptám se, co je to za pojem a co se pod ním skrývá? Proč ho bylo nutno vytvořit? Do mého slovníku prostě nepatří. Já si vystačím s pojmem zničený. Zničený svévolně, nedostatkem jakékoliv péče, to je jedno. Máme řadu středověkých obytných budov, sloužících k bydlení dodnes. Proč tedy nebyly už dávno vybydleny, jak je tomu u některých staveb daleko novějších? Nebo odcizit – odcizit se může jeden člověk druhému, ale ne jemu jeho vlastní peněženka. Ta se dá jen ukrást. No a podnapilý byl prostě vožralej.

Jestliže tedy je majorita schopna problémy soužití s minoritou popsat, pak musí hledat jejich řešení. Nejlépe ve spolupráci s touto minoritou, ale pokud to nelze, pak musí ustavit řád sama, na základě demokratického principu, že majorita má prostě víc hlasů. Dáte mi asi za pravdu, že chceme žít ve spořádaném demokratickém právním státě, ve kterém jeho zákony, práva i povinnosti platí pro všechny stejným dílem. Pro většinu i menšiny, o jednotlivcích nemluvě. A vůbec není třeba kvůli tomu vymýšlet nový slovník.

Ale člověk je tvor přemýšlivý a kouká, jak dosáhnout maximálního efektu s minimálním vynaložením sil, natož vlastní práce. A obzvláště my, majorita našeho státu, v tom vynikáme. Oslavujeme pod záminkou naší historické ublíženosti a područí kdejakou naši levotu a vyčůranost, ale na skutečné, morálně čisté lidi zapomínáme, nebo z nich máme dokonce bžundu. V horších případech dokonce  končili v lágrech, nebo na popravišti. A myslíte si, že si toho menšiny nevšimnou? Ale všimnou a jak! Vždyť příklady se člověk učí. A pokud se k tomu přidá i jejich kultura, je o problém zaděláno. A my už ten problém máme. Právě ten Rómský.

Jestliže chceme, aby se toto etnikum včlenilo do naší majority, musíme zvolit zcela jiný přístup. První zásadou musí být již výše zmíněné rovnocenné prosazování práva a povinností. Prostě padni komu padni! A zároveň nabídnout alternativu. A tou základní je vzdělání. I za cenu jistých restrikcí. (Ostatně, po zavedení povinné školní docházky v monarchii za temného panování Habsburků se u nás proti této novotě bouřila většina tehdy těžce převažujících zemědělců.) Tedy něco na způsob výchovy celého etnika, a to bude sakra práce. Děti nevychováte tak, že si je kupujete dárky, ale tím, že spolu s nimi pomalu stavíte ten jejich i váš společný svět. Jinak vychováte bezpáteřní spratky. Jejich světem bude jen materiální zisk za každou cenu a jediné, co budou mít rádi, budou oni sami. Bez skrupulí, ideálů, morálky i smyslu pro krásno.

A co platí pro jednu entitu, platí pro všechny. Mohu tě pozvat ke svému stolu a v klidu můžeme hovořit. Což ovšem neznamená, že k mému stolu můžeš přijít nezván a udělat z něj stůl svůj. Pokud to uděláš, pak jsi útočník a zloděj a já mám právo se bránit. A hlavně, stát a společnost mne musí podpořit. Ale proto přece nejsem rasista, natož xenofob, jen hájím své. A je úplně jedno, zda jsi Čech, Róm, Papuánec nebo squatter. Je to prostě zase jenom zlodějna. (A je skutečně na pováženou, kam až jsme dospěli, pokud tuto zlodějnu schvaloval  sám pan ministr pro lidská práva Kocáb a místo trestu hledal „alternativní“ řešení.) Nabízí se ihned otázka „Čí lidská práva“ a je těch práv víc dle příslušnosti k tomu kterému etniku?

Velmi se obávám, že ačkoliv se v Česku rasismus nijak moc, krom extrémistů, neprojevoval a ani k němu nemáme sklony (vyjma vůči Židům, ale to byl takový evropský sport), může se brzy stát výbušným problémem, zejména vůči tentokráte rómské menšině, pokud nebudou nastíněné problémy celospolečensky přijatelně řešeny. Smetí zakopnuté pod koberec smetím zůstává, jen není tak vidět. Toto řešení, které není řešením, ale jen přesunem problému na nástupce, se praktikovalo až příliš dlouho. Teď už je nutno problém řešit rázně, chirurgickým zásahem. Na rozdíl od té chirurgie ovšem bolest pocítí obě strany.

A už úplně na závěr, ten malý rasismus tu je. Kdo z Vás, vážení čtenáři, se nebavil výroky nejmenovaného herce na adresu Vietnamců, zvaných Rákosníci? Koho z Vás napadlo, že se to blíží skutkové podstatě trestního činu hanobení? A čistě mezi námi, kde byste si na sídlišti odpoledne nakoupili potřebné nezbytnosti, když hypersuperultramarket je ausgerechnet na druhém konci města? A když už jsme u této menšiny (makající jako brouci), všimli jste si perfektní (a nevulgární) češtiny jejich dětí v Česku narozených a samozřejmě chodících do českých škol? Ne? Vidíte, to je právě příklad, kdy soužití minority s majoritou je v podstatě bez problémů. Nejsem natolik znalec lidské psýché, natož vietnamské kultury, ale troufám si tvrdit, že děti těchto dětí budou zarytější Češi než my dnes. A tak je to dobře. První, přistěhovalecká komunita byla uzavřená do sebe, ale jejich děti, o nichž hovořím, už krom „šikmých očiček“ nerozeznáte od jejich českých kamarádů, se kterými společně dovádí. A děti těchto dětí? Třeba napíší podobný článek a budou si brát méně servítků než já. Budou žít s námi a mezi námi a ani ve snu je nenapadne nám vnucovat svoji kulturu, i když budou třeba slavit svůj Nový rok bůhvíkdy.

A ta moje otázka: Nešlo by to tak nějak zařídit i s vyznavači Islámu?