Žijí mezi námi...

Čtu takovou zajímavou knihu mého třiadevadesátiletého známého. Mongolsko-pracovní deník, aneb neuvěřitelné zážitky všedního života od chlapa s velkým srdcem, který miluje život.1982-1986.

To je název.Jatomír K. z Žabčic u Brna si psal svoje denní zážitky z práce v Mongolsku den co den.Je to natvrdo, jak mi řekl.Nic není přikrášlené, nic vymyšlené.Popis práce řidiče, montéra, kuchaře, lovce při zajišťování geologických prací v Mongolsku.Chlapíka, který to umí stejně dobře s jakýmkoliv nákláďákem, dovede ho rozdělat do mrtě a opravit v mrazech -35 stupňů C, jako se švajcaparátem, či kangem, kladivem, elektrikou.On a jemu podobní umí pracovat rukama, protože to dělali celý život.A pak ten leitmotiv toho všeho...je třeba to udělat, naftu je třeba dovézt tam a tam, čekají na to.“Vyjel jsem v noci, abych bych dopoledne na místě.Zasekl jsem se mezi dvě hvězdy a věděl, že za dvě hodiny musím uhnout vlevo, mapy nebyly...občas Tatra zapadla do vody, v mrazu jsem se svlékl a podkládal ji kameny ve vodě.Vyškrábal jsem se z toho , šlo to, ve vodě bylo teplo „…..„je třeba odrodit Mongolku v jurtě ve stepi. Když není zbytí a Bůh je vysoko a doktor daleko, to se mi také stalo“....

".ale všichni naši chlapi nejsou hrdinové Thermopylští....pije se hrdinně a denně od Archi po samohonku, závidí se jak je českým zvykem, a nadáva .Když se nakazí pohlavní nemocí několik českých drsňáků, jeden to druhému neřekne...ať se dostane taky na tebe, bratře..Český felčar šílí. V poušti kvete zlodějina.Před Rusy je třeba zamykat alkohol, před Mongoly mimo alkoholu jakýkoliv vercajk....“Je třeba pomoci kamarádovi, ale je třeba být také dostatečně tvrdý a darebáka vyhodit ze dveří.Za protektorátu jsem aktivně boxoval, v Mongolsku se mi to také hodilo.“..tolik Jaromír,

Kniha kterou vlastním nákladem vydaly je ho čtyři děti, se čte s oblibou ve venkovských místních hospodách. Chlapi popíjejí pivo a poslouchají.

V osmdesáti by mohl jet Dakar, ten by nevzdal.Před dvaceti lety osedlal svého Harleye a s vnukem za zadkem se zastavil až za severním polárním kruhem.jo.“....A Jaromír popadne svůj saxafon, na který se naučil hrát v devadesáti a hospoda ožívá.....

Jiný můj podobný kamarád je mladý..Má osmdesátčtyři. Mistr republiky v judu ve střední váze v roce 1952.Pracant a cestovatel.Jeho řemeslem je plyn a voda. Ale také kladivo, krompáč , pracovní prostředky jsou ruce.A v práci je pořád nejpozději v sedm ráno.

Vydělává proto, aby mohl nechat město za zády, vyšlápnout si po pláních Kanady , loni se tam brouzdal tři měsíce, nebo se toulat Japonskem a lézt na Fudži, které miluje už vzhledem ke svému judu a pro slušné chování lidí v této části světa. Ale pozor.Na svých cestách neplatí za ubytování, protože nebydlí.Spí na lavečkách, na židlích někde pod okapovou rýnou, v dopravních prostředcích a podobně.Šetří peníze , aby si mohl dovolit 2 x tak dlouhou dobu venku.Nejlepší cestovatelská léta mu vzal komunismus.Nevysedával na doneseném štokrdleti od dvou hodin od rána, aby si vyseděl před Čedokem cestu na zapád, neprosil o příslib něčeho co mělo být samozřejmé.Cestování s ním je radost.

"Neměl jsi někdy obavu z přepadení , když klimbáš, máš oči zavřeny kdesi v čertech pod vrbou, judo by ti bylo málo platné“ zeptal jsem se ho .“No“ odpověděl....“jednou v Rotterdamu jsem klimbal v přístavišti na lavečce bylo tak kolem druhé hodiny po půlnoci a probudil jsem se , když mne držel nějaký černoch pod krkem“.“Co jsi udělal“? Otázal jsem se. „Vstal jsem naklonil k němu obličej a zařval: Uááááhr.Černoch utekl“.

Ano, také žijí mezi námi. Není jich mnoho.Známe jednoho? Dva ? Muži pro které podání ruky a ústní slib znamená nepřekročitelný závazek.Pro které pomoc člověku, který je v nouzi, či nebezpečí je pravidlem morálky.