Žádné Baleáry ale Beskydy....

A když Beskydy tak Beskydy Moravskoslezské.Tak jsme to vybrali s moji ženou v místech, které se jmenuje Řeka.

 Žádná řeka  tam sice není, teče tam jenom jakási skomírající voděnka, ale kraj je to v pravdě líbezný, lidí poskrovnu a aut ještě méně. Tráva zelená a zdravá, chalupy vzor pořádku a čistoty, tedy alespoň zvenčí.A protože je čas sečení, drkotá to všude takovými benziňáčky, místní si udržují své zahrady jak má být.

Tak tedy do kopců. Pravda, není tady žádná nebetyčná hora na které by si našinec zlomil sebevědomí, dostal od radosti infarkt, že ji slezl, jsou to takové chotárky a lesejčky a habr a buk a lípy, nám už nemladým to ale vyhovuje.  0hleduplní řidiči, když občas sejdeme na silnici a oni vidí jak se nám motají nožičky a zezadu moji plešatou palici s náznaky bílých vlasů, zastavují a zvou do vozu.Sice nám nenabízejí cestu do nemocnice, ale patrně na jazyku to mají.Byť tedy moje žena vypadá docela junácky.A tak tedy díky, a my zase půjdeme po svých .A zahrady a zahrady a v každé štěkající hafan či hafánek od bernardýna po uječeného podvraťáka, kterým jsme nesympatičtí a já se nedivím.

Jdeme do dřevěného kostela v Gutech, ten starý z 16. století  už není,  přežil středověk a války,nepřežil ale  tři mladistvé blázny, kteří ho v roce 2017 spálili, aby se mohli radostně tetelit nad ohýnkem.Je tam postavený další dřevěný a hezký, katolíci i nekatolíci dávali krejcárek po krejcárku, aby mohli světit den sváteční. Tápeme do kopce a pak z kopce a pak zase do kopce a ve chvíli nejtěžší, když na rozhraní tří cest bez značek  nevíme kudy kam, nám zastaví osobák a starší pán s paní nám otevírají dveře.Po pár desítkách metrů paní začne křičet „ježíšmarja“ a my vidíme náklaďák jak couvá z kopce bez řidiče.Řdič patrně sužován potřebou močení či defekace, zastavil v kopci, ale teď upaluje k rozjíždějícímu se náklaďáku.Daří se mu. Na štěstí. Otevírá dveře a brzda, ruční brzda, nožní brzda. “Kruci, vždyť jsem ho zabrzdil“ hučí řidič z otevřeného okna a utírá si čelo.

A i další ráno je den jako malovaný, u snídaně je nám vykládáno jak tady v té lípě a chlapík ukáže na mohutnou zcela vykotlanou lípu, která má  čtyři sta let, se schovával za války nějaký partyzán a Němci prý ho nenašli-pravda, povídka to docela nepravděpodobná. A my jdeme do vísky Smilovice a je deset ráno a na úpravách silnice se nic neděje,  kolečka bez lidí , lopaty zapíchnuté v hlíně a traktor zcela odpočívající. Nikde nikdo.Kus dál je obchod s potravinami a lavička a stolek pro ty, kteří v poklidu chtějí třeba pojíst. A tam pět cikánů od lopat a koleček se láduje pochutinami z obchodu.

A další den to bereme přes Smilovice a Komorní Lhotku, Komorní Lhotka má dva kostelíky a dva obchody s potravinami, památník se zabitými v obou světových válkách, až na dva jsou to Poláci, obecnou školu T:G:Masaryka a hřbitov, kde je hrob s obrázkem mladé ženy, která se jmenovala Ewa Brukova narozena 1898 a zemřelá v roce 1931.A mne napadá. Proč asi. V Komorní Lhotce to nekončí. Dva polští dědkové s ranci na zádech a pivem po kapsách mluví s místní zahradnicí, která upravuje záhon květin, je to samé „pša krev a ku..va, cholera“ a zahradnice pěkná masivní blondýna s zadkem jako štýrská klisna  se směje a odpovídá česky.

Cupeme si to dál po silnici a následuje ves Hnojník a pod tím název polský -Gnojnik, jako by jeden hnojník nestačil.Nicméně třeba je to pojmenováno po houbě Hnojník, bůh ví. Horní Tošanovice jsou od Gnojniku kousek.A jak bylo dobrým zvykem v těch končinách zastavili nám dva strejdové, kteří nás odvezli kus cesty.

A večer je pak u „lípy“,  v Řece klábosení u večeře s jakýmsi posmutnělým architektem, který byl vyexpedován i se svým psem Harym z bydlení, protože se majiteli naskytla možnost ubytovat za tučnější  státní peníz několik Ukrajinců. Pivo, káva, koňak a repete a sotva se posmutnělý, alkoholem dezorientovaný architekt otočil, pes Hary mu sežral večeři i s opékanými brambůrky. S architektem to nehnulo, políbil psa na čumák a řekl „ty můj malý nenažranče“ a objednal si večeři novou. Číšník prohlásil. “Jo, byla to dobrá večeře, já našemu kocourovi pravidelně servíruju vepřovou panenku, ta mu chutná“.

Přisedl si majitel penzionu a jal se vykládat, jak mu hasiči za jakousi blbinu napařili 100 000 korun pokuty a po několika dnech za ním přišel krajský šéf a povídá: „6000 mně to spraví.Myslel jsem, že mě raní mrtvice.To ale nebylo vše před několika lety jsem se soudil s Ochránci přírody. Prý jsem špatně ořezal tu prastarou lípu. Napařili mně přes milion pokuty. Soudil jsem se dva roky. Nakonec jsem vyhrál. Zaplatil 5000 a advokátovi 25000. Tož tak to je. Žijeme přece v Česku.“ Co v Česku, na Moravě“, hekl do toho posmutnělý architekt.