Z veterinářova kufříku...

Nevím jestli veterinární lékaři jsou milovníci zvířat, nebo se řídí bonmotem-mám lásku ke zvířatům, celý život jsem vyrůstal mezi dobytkem, či něco mezi tím.

Dr.M., který více než padesát let, proklepává nemocné a snaží se jim vrátit zdraví, pravda mnohým proto, aby vydržely do porážky, kterou jim připraví člověk, aby je mohl následně sníst až příjde jejich čas. Na dr.M. se však uvedený bonmot nehodí. Lidi má rád.

Tiché, tichounké téměř neslyšitelné zaklepání na dveře ordinace.
"No, to nebude žádný sedlák s bernardýnem" říkám si, "žádná ženská s rozdivočelým kocourem, ani někdo komu má veterinář poradit jakou koňskou mast si má dát na své zchromlé klouby", protože přilišná jemnost se u chovatelů od koček po prasata a krávy příliš nenosí....

Když se pořád nic neděje doktor jde otevřít. Maminka s malým děvčátkem a děvčátko s obličejíčkem staženým do smutku drží v náručí pejska -malého podvraťáka.

"No copak" , hlesne doktor, "mám pomoci pejskovi, nebo té vaší dcerénce, oba vypadají docela nešťastně.".... maminka nestačí ani otevřít ústa a holčička začíná posmrkovat a v očkách má slzy...

"On si se mnou nechce hrát, vždycky si se mnou hrál a teď nechce" , holčička vzlyká už docela nahlas, "Vždycky si hrál", pokračuje .

Pozoruji, že doktor je poněkud vyveden z míry tou plačící holčičkou, lapne podvraťáčka a šup s ním na stůl, rozsvítí lampy, hrábne po brejlích a  fonendoskopu, omakává a prohmatává a proklepává, a pomačkává, pejsek je jako kus hadru, nechá si všechno líbit.. Holčička stojí a vyjeveně kouká, maminka taky.

"Jo", bručí si doktor, "je starej, starej jako já.....tachykardie, patrně nedomykavost chlopní, šelesty, plíce taky nemá v pořádku", ale to říká jenom tak na půl huby a pro sebe, aby to maminka ani holčička neslyšely. Procedura je skončena. Holčička skočí ke stolu a stiskne podvraťáka v náruči. A doktor pokračuje...

"Dám vám tohle...půl tabletky denně a nejlépe mu to zabalit do kousku masa a dát přímo do huby."

A následují rady co žrát nemá a co žrát má, co by neměl a co by mohl a čeho málo a čeho víc. Maminka poslouchá a cerenka hladí svého podvraťáčka. Holčička ale náhle zvedne svá uslzená očka a podívá se tázavě na doktora.

"A , a bude si se mnou zase hrát "? Cekne se staženými rtíky, ale doufajícíma očima.

Ostřílený doktor je ve viditelných rozpacích.

"No", zakývá hlavou "a co třeba...., jaké zvířátko by jsi ještě chtěla, jaké by se ti líbilo...", uniká z otázky.

"Já, já bych chtěla.... já bych chtěla králíčka"...řekne holčička.

"Králíčka"? Doktor je viditelně překvapen.

"Jo" říká holčička. "Králíčka".

"Tak zítra přijďte s maminkou pro králíčka", vzdychne doktor.

Holčička tančí s pejskem ke dveřím. Od dveří se ještě otočí a dá zase tu všetečnou otázku.

"A bude si se mnou ten  králíček hrát "?? Doktor mlčí, já mlčím.

"Ale pane doktore", diví se maminka celá nesvá.. "děkujeme, co jsem dlužna "? 

"Nic" zamručí doktor "zítra si nezapomeňte přijít pro toho králíčka"...

..Dveře bouchnou , ordinace je prázdná.

"Kruci to byl zase den", hučí doktor u stopky slivovice," a do zítřka musím sehnat králíka....vlastně králíčka"....