Z veterinárního kufříku 4....

Veterinář doktor M. má chvíli klidu, telefon nedrnčí, venku nestojí poděšení ohaři, ani vzlykající babičky, nesoucí k doktorovi mnohdy poslední radost svého života.  

.V ordinaci je klid, doktor pomalu přechází sem a tam, mírně napadaje na nohu, pozůstatek po bojovné krávě, které se něco od doktora před lety zatraceně nelíbilo a odneslo to koleno, které málem vylétlo z pantu.

Doktor haraší v nějaké přihrádce vedle skalpelů, jehel, obvazů, trokarů a různých veterinárních cajků, vytahuje lahev a v okamžiku to zavoní slivovicí,-

„Jenom kapku-mám dnes operaci-musím mít jistou ruku, Ale znáš to „nima ruma , nima šturma“.

„Dáš si „?

„Ne, díky“.

„Děláš chybu jako obvykle“ , mručí doktor.

„Jsou Vánoce“ říkám „něco veselejšího bys neměl, nějakou příhodu s prasetem, teletem, zubrem, medvědem, pěnkavou, člověkem...

Doktor si vychutnává slivovici a odpoví jaksi hala-bala.

„Zvířata od pěnkavy po prase z veterináře moc radosti nemají..stres, často bolest, strach, jako jejich obranná reakce často agrese. A veterinář musí také mnohdy dát zatracený pozor. S býkem, nebo s hřebcem není žádná legrace, A člověk ? Před několika lety přišla ke mně starší paní -tedy babička .a říká mi. „

„Doktore s tím mým kocourem už nemohu žít. Je to darebák, rváč, tulák a násilník, chytá mi ptáčky na zahradě, přijde orvanej a práskne sebou do mé postele... nemohu já už nemohu“

Vzpomněl jsem si, že kdysi přišla s podobnými stesky a já jsem ji navrhl jeho kastraci. Odmítla.

„Kdepak kastrace doktore... můj manžel byl taky divočák, tulák, milovník jiných žen, někdy přišel domů za tři dny...ale ani by mě nenapadlo nechat ho vykastrovat. Byl to mužskej. .Kocour jako chlap...“

Ovšem teď je situace jiná, babička stárne a kocour rabiják, má pořád stejné chutě.

„Dejte mu injekci doktore, buď on nebo já. Nebo mě chcete mít na svědomí „? Má děs a prosbu v očích. Neví kudy kam.

Eutanazii nemá rád žádný doktor-ani když je to nutné, stáří, neutěšitelné bolesti, neléčitelná nemoc. Snažil jsem se babičku přemluvit. Chudák se rozplakala. Co dělat ?

Rabiják kocour, pravda už nemladý, vztekle mžoural z babičky na mne.

"Tak dobrá" , řekl jsem nakonec, "nechte ho tady, já ho uspím a on už nevstane . K vám se nevrátí. Půjde do kocouřího nebe. Nechte ho tady, já ho zakopu na své zahradě. Ale podržíte mi ho, nebo mi tady udělá brajgl, to kocouři umějí".

Babička ožije, pohladí kocoura, kocour jenom prskne po injekci, když mu dám dávku na uspání a babka trajdá ke dveřím.

Nu, dávka na uspání byla poloviční. Na toho kocoura to bylo trochu málo, tak ještě trochu brachu, říkal jsem si. a modlil se ať nezačne vyvádět. Za pár chvil byl kocour ve limbu jistě s pěknými kocouřími sny, vynesl jsem ho na zahradu, bylo léto, položil na trávník a popřál dobrou noc. Za tři hodiny po něm zůstalo jenom uválené místo.

Asi za čtyři měsíce přijde ta stará paní opět..

„Doktore, doktore, ke mně přišel před časem nějaký kocour a nechce se hnout z baráku...A vypadá jako ten můj co jsem vám tady nechala....“