Setkání ve stepi...

Byla nádherná, vskutku nádherná noc. Tisíce hvězd, vzdálených světů, zářilo na mongolském nebi jako diamanty. Severně, nízko nad obzorem, plula planeta svítící  jasným světlem jako největší neskutečně fantastický diamant.

.Kráčel jsem stepí středního Mongolska, mé boty lámaly těla travin, ohýbaly a ničily jejich květy a já jsem vdechoval vůni jemnou a omamnou, která se zvedala nad krajinu. Bylo ticho, jenom moje kroky šustily mongolskou stepí.
Náhle se mi u nohou ozvalo zavrčení. Uskočil jsem. Ale to zavrčení nebylo bojovné, útočné, ale jemné, přátelské až prosebné. Jakoby říkalo "všimni si mne prosím".

Rozsvítil jsem baterku a kužel světla sjel po něčem velmi chlupatém, to něco se tetelilo u mých nohou, vrtělo ocasem a věřte nebo ne, usmívalo se. Byl to pes. Takový statný, mladý, s širokou hlavou a vlkošedou barvou srsti. A usmíval se. Zvedl horní pysk a ukázal zuby. Ale nevycenil je, jenom je odkryl, ten pysk zvedl jaksi bokem, na stranu a ukázal zuby z boku.

"Máš hlad" řekl jsem, "ty máš určitě hlad".
Odpovědí mi bylo tichounké zavrčení. Jako by řekl: "ano pane, mám hlad. Mám velký hlad. Mám přímo hrozný hlad".

"Ale já musím jít kamaráde, jede mně vlak, " podíval jsem se dolů a věděl jsem, že pes půjde se mnou. Po půl hodině chůze jsme se zastavili, já jsem shodil batoh, pohodlně si sedl, natáhl nohy, opřel záda o batoh a díval se na na nezvykle krásnou noční oblohu. Pes si sedl vedle mne. Trošku a jenom tiše zavrčel a potom otevřel mordu a maličko zavyl. Jenom málo, jenom tak, aby se připomněl a přitom nebyl vtíravý. Ten pes měl vychování. Měl takt. Mohl se také drát do mého batohu, ze kterého voněla slanina .Mohl také vrčet a útočit na mne. Seděl vedle batohu a tam mu voněla slanina. Bylo to jídlo a on měl hlad a přesto to neudělal. 

"Mám hlad pane a ty to víš. A už tolik nespěcháš na vlak".
"Máš pravdu. Nespěchám".
"Měl jsi někdy velký hlad pane ? Víš jak mi je ? A ty máš v batohu slaninu. Cítím ji a těším se na ni. Moc se těším. Těším se tak, že se musím moc držet, abych ti ji neukradl. Ale já ti věřím, že na mne nezapomeneš".
"Já také vím co je to hlad, ale asi ne tak jako ty, počkej".

Nadzvedl jsem se a rozvázal smyčku  na batohu. Z promaštěného papíru jsem vytáhl kus slaniny a počal ji nožem řezat na tlusté plátky. Zřetelně jsem slyšel tenounké kručení a zvuky z psova žaludku. Dal jsem mu tři kusy. Pustil se do toho.
"A co chleba" ? Kývl jsem  na psa.
"Dej sem je to jídlo".

Ukrojil jsem další velký kus přesolené mongolské slaniny, která je vždy tuhá jako podešev mongolského arata  a kus chleba. Sobě také. Pomalu jsem ji začal žvýkat.

"Budeš mít velkou žízeň, je to hrozně slané"....
"Já vím, nějak bude, teď jsem měl ale hrozný hlad". Pes si držel slaninu silnými prackami a zuby mu pracovaly.

Pod mongolským nebem jsme oba jedli společné jídlo a začaly nás obepínat společné nitky přátelství.
"Musím jít" řekl jsem a vstal. Otřel jsem nůž o kalhoty  a zabalil zbytek slaniny.
"Jdu s tebou", zavrčel.
"Jak chceš".

Hodil jsem batoh na záda a zvolna pokračoval v cestě. Pes lehce našlapoval vedle mne. Každou chvíli větřil, analyzoval pachy, které já jsem necítil, opájel jsem se vůní stepi. Temná silueta nádraží se před námi začala náhle zvedat jako neskutečně velký balvan. Vešel jsem dovnitř dřevěnými dveřmi, řezavý zvuk při otvírání mnou pronikl skrz. Nebyl to dobrý pocit. Tma byla černá a neproniknutelná jako inkoust. Z kapsy jsem vytáhl  baterku a rozsvítil ji,  po obvodu stěn byly hrubé dřevěné lavice. V místnosti nebyl nikdo. Byl jsem sám, sedm tisíc kilometrů od domova, sám kdesi hluboko v mongolské stepi. Sám ? Ale ne. O lýtko se mi otřelo chundelaté tělo.

"Sedni si", zavrčel, "sedni si a zhasni tu baterku. Kdy ti jede vlak "?
"Mám čas".
"No tak vidíš".

Pes se natáhl k mým nohám a za chvíli jsem slyšel jeho pravidelný dech. Spal. Ubíhaly minuty a hodiny. Z polospánku mě probralo bouchnutí dveří, dveře  hlasitě zavrzaly a zaskřípaly a ten nepříjemný zvuk mnou projel celým tělem. Do budovy vstoupilo několik mužů. Dřevěná podlaha praskala pod těžkými vojenskými holínkami. Ruské hlasy. Vojenská patrola. Pes začal tiše vrčet. Chytil jsem ho za kůži na krku a cítil jsem jak se mu napínají svaly.

"Lež, proboha lež", šeptal jsem mu, "nehýbej se a lež"...
Světlo baterky klouzalo po tmavé místnosti. Přiblížilo se k nám a osvítilo psa a mne. Rozeznal  jsem neforemné vojenské holínky sahající do půli lýtek. Pes byl jako elektrizován. V těle mu hrál každičký sval, každičká vlásečnice, každičký nerv."Pusť mě" , jakoby říkal, "pusť mě, je to moje věc"!

"Proboha lež", šeptal jsem mu znovu "lež".
Pes náhle vyrazil, neudržel jsem ho a on vyrazil jako chlupatá koule odhodlání a síly. Nic ho nemohlo zadržet. Skočil jsem za ním. Zarachotil závěr samopalu, ruské nadávky a vrčení. Pes byl zakousnut, naštěstí, jenom do silné kůže holínky jednoho z vojáků. Na štěstí. Vrazil jsem mu pěst do mordy a odtahoval zpět.

 Náhle nastalo ticho, zmlkly hlasy vojáků i pes i já. Ticho bylo tísnivé. Na čele jsem cítil kapičky potu.
"Je to dobrý pes", řekl jsem rusky, "bylo by ho škoda".
"Až moc dobrý", byla ruská odpověď.

Vojáci odešli tak náhle  jak přišli. Baterka zhasla, Prásknutí dveří.
Pes vzdychl a položil si hlavu na přední pracky.
"Děkuji ti", zívl.
"Jo", řekl jsem "jsme jedné krve, ty a já bratříčku".
Blížila se hodina příjezdu vlaku. lokomotiva přisupěla.
Pes zvedl hlavu,
"Musíš jít pane"?
"Musím".
"Já vím".

Vzal jsem batoh a vyšel z nádraží, dveře vlaku byly otevřené. Vešel jsem dovnitř, lokomotiva se pomalu rozjela. Ve dveřích jsem se otočil. Pes seděl a díval se na mne. Naše oči se střetly. A já....já jsem vyhodil batoh a skočil za ním na pevnou zem.
Pes se na mne usmál tím svým způsobem. Zvedl horní pysk , trošku zvrátil hlavu na bok a ukázal zuby.
"Já vím. Jsme jedné krve ty a já bratříčku".