Noční rozhovor s Ukrajinkou..

Před několika dny jsem vyběhl kolem 22. hodiny do místního parku, abych znásilnil svou vůlí mé líné tělo. Poťapkával jsem spíše než běžel a měl jsem tedy čas koukat do tmy na prázdné lavečky.

A ejhle . Na jedné z nich postava s velkým ruksakem a já slyším vzlykání. 
Byla to žena.A pochopitelná reakce muže, zvláště když zjistí, že je to žena, je zvědavost a ůčast.

"Máte nějaké problémy"? Obracím se k ní. vzlykání pokračuje a sotva slyšitelný, ženský hlas mi říká, s cizím přízvukem.

" Ne-rozu-mim".
"Jste Ruska nebo Ukrajinka"? 
"Ukrajina"-je váhavá odpověď.

A pochopitelně následují moje dotazy,  a co a jak a proč, jak se jí vede, proč je tak pozdě tady a do brněnské tmy se odvíjí příběh, kterých je možná víc než si myslíme.
Tato mladá žená přijela do Brna za svým manželem, který v Brně pracuje na stavbě.A přijela  zrovna týden před invazí Rusů na Ukrajinu.Má práci, uklízí a v té věci je spokojená. Ale.....doma zůstávají její rodiče a její čtrnáctiletá dcera.

Má hlavu v dlaních, rozplývá se v slzách, pláče.Pomalu zvedá hlavu, dívá se na mne a téměř šeptá.

"Co mám dělat, bože já nevím co mám dělat "... ta bolest, pláč, nemohoucnost a nejistota té ženy se mnou zatřepaly. Cítil jsem jak je   natahována na skřipec, jak není schopna racionálně uvažovat, protože hrůza co všechno se může jejím nejbližším stát ji zcela ochromuje. Jejímu otci je jednašedesát a nastoupil do války místo jejího manžela -osoba  za osobu -to jde. Její manžel tedy nemusel narukovat. 

"Poslyšte vaše dcera a matka musí přijet-samozřejmě že musí přijet, a to pokud to ještě jde -tedy rychle, rychle". mluvím do ní naléhavě, mou polozapomenutou ruštinou.

Psychologie lidského vnímání člověka, který je na smrt vystrašen, není schopen jednat a utápí se v zoufalství. V mém mozku se promítají myšlenky na holocaust, na oddělení matek od dcer a synů a rodičů,  mnohdy na poslední rozloučení, na poslední okamžiky, na poslední pohyb očí....co to všechno dělalo s těmi lidmi. tak mi to vykládal otec, když musel odjet za války do koncentračního tábora. Ne, toto ještě není holocaust. Tedy, ještě není, ale jak dlouho ?-......V hlavě mě hrčí Jak jí pomoci ?

Ta zničená žena -dívka pokračuje. "Maminka nepůjde bez otce a otec nemůže. A dcera miluje oba. Nechce od nich jít".
A tak já zase mrmlám a snažím se jí přesvědčit. A dávám otázku. 
"Jak myslíte, že to dopadne ? " 
"Co "? "No"-pokračuji-"ta válka, přece".
Ta dívka- žena dostává náhle ztracenou  energii a vstává. Mluví velmi rychlou ruštinou a je naprosto, zcela naprosto přesvědčená o vítězství své  země. Těžko ji sleduji. Uvádí jakési emocionální důvody, něco vyčtené z internetu, plyn, nafta, kterou Rusové mít nebudou, atd. " Vzdychnu a je mi těžko na duši. Myslím si něco jiného.

Pohled mi sklouzne na hrozitánský ruksak, který se velikostí nevejde na lavečku. A náhle mě napadne-proboha snad nechce jet zpět na Ukrajinu. Ptám se na to. Ano je to tak. Byla téměř rozhodnuta než jsem přišel. Ptám se co na to říká manžel.

"Víte, je to můj druhý muž" mluví zcela zničeně." Dceru mám z prvního manželství -on má o dceru malý zájem, je mu to jedno. Ano, chci odjet, vlastně chtěla jsem, teď-teď já nevím, já vážně nevím“...vzlyká a opět začíná plakat.
Co mohu dělat.

"Nejezděte "říkám," nikam nejezděte, to by byla chyba, myslím velká chyba, možná nenapravitelná, máte mobil zavolejte domů  tátovi a dcerce, ať jedou sem za vámi, tedy maminka a dcera, táta se asi nedostane".....
Naléhám, gestikuluji a hledám v mysli usilovně ruská slova. Přemýšlím jak té nešťastné paní mohu pomoci.

"Napište si můj telefon", ona vytahuje mobil a číslo a moje jméno si znamená.
"Kdybyste cokoliv potřebovala zavolejte mi a přijďte s manželem. Jak se vlastně jmenujete? "
"Aňa".
"V tento okamžik, dnes, pro vás nemohu nic udělat, je mi to fakt líto,  nemohu vám pomoci, máte kde bydlet, teď běžte domů....ale...ne na Ukrajinu".
"Dobrou noc a děkuji. Jsem ráda, že jsem vás potkala". Vstává.
"Já také Aňo".