Kojetín nebo Kansas ?

Zvolte si. V obou stejná nuda.Tentokrát jsem zvolil Kojetín, je to blíž. A proč se trmácet přes moře.

Strana a vláda dopřála nám chlapcům nad sto let, jízdenky za pár babek, pár šupů, pár drobňasů, které beztoho trhají kapsy.I vystoupil jsem na nevzhledném nádraží, ale se vzhlednou paní výpravčí, hrbatým,  nakopnutým odpadkovým košem a za pár kroků docela vzhledným parkem a hned naproti  domem se zahradou a harampádím a nápisem na schránce," Nekrmte mi psa má alergii na vaše žrádlo i na lidi".Začíná to docela dobře, jsem rád, že jsem ze dvou možností zvolil Kojetín.

A pár kroků přede mnou výskot a řehot a sem tam slovo, kterému nerozumím, čtveřice hošíků a holek, jedna z nich vysoká blondýna s jakýmsi znakem na rukávu hubené ručky, rudým trojúhelníkem na zádech zelené bluzky, vypadá to jako vedoucí skautské organizace s rozdováděnými skautíky.Všichni lížou zmrzlinu, podsaditá cikánečka  s kupou černých vlásků na mne kouká pátravým pohledem -co z gadža vypadne, hošík vedle s nebojácným pohledem a další kluk , kterému je cizí chlap ukradenej...i začíná konverzace : "tak co, jak se jmenujete"...... a už to jede, jeden je  Dežo, druhý Laco, a blonďatá holka Nikola, tu podsaditou si nepamatuji."A která třída, a co budete dělat a co se vám líbí, a vy jste ve Skautu ?"
"Co to je to skaut gadžo", usmívají se děcka.  blonďatá Nikola je taky cikánka, tedy prý, kroutí se,  skrývá obličej, hejbe nožkama jako mladý koník před startem, pýří se -mají rády zpěv, Laco bouchá do bubnu, blonďatá Emily chce být balerina. a ostatní neví, neví... Tři jsou z jedné rodiny- a prší dál mé otázky, chci udržet konversaci-.jako kolik je vás doma  a co paní učitelka, co máte z jídla nejraději, co dělá táta.....
"Nás je deset", říká Dežo a počítá na prstech... já .."sakra deset"? "Ne "hrkne Dežo" devět ",     
"tata spí " hukne kluk --..."Kolik je hodin gadžo"? " Půl jedné-" "ne tak to už nespí", opraví se klučina.
Co pracuje, chci vědět..
"Tata je nemocnej, má skleněný voko ", dozvím se."Mama má cukrovku".

Skvělý Kojetín.Náměstí je chudé, chudičké, na lavici spí vousatý chlap, má vyvrácenou hlavu přes opěradlo, jediný kvelb s potravinami je  otevřený ..vždyť je neděle, Vietnamec za kasou podřimuje, jsem jediný v tuto božskou nedělní  odpočinkovou hodinu.A tak dolů k rybníku, a projít se zlatavým lesem, narazit na hospodu štamgastů a pijáků piva, kteří se ládují venku vedle výběhu s kačenami a ovcemi, a dětskými bábovečkami a dětským písečkem, koukat se na ten obraz slunce ve vodě toho rybníku, na šáchor a sílu zeleně, udělat hodinový  okruh a zase dojít k té hospodě se štamgasty a ovcemi a kačenami....a ejhle toho jsem si nevšiml, cedule a šipky vlevo, vpravo, nahoru do koruny stromu, šipky přibodnuté k usychající bříze , šipka -nádraží Kojetín 2 km, šipka Ostrava 120 km - šikpka Moskva 2000 km, šipka -k Putinovi 1500 km...."ten náš šenkýř je poloblázen" plivne štamgast.

A znovu nádraží  s tím nakopnutým hrbatým košem, a ta vzhledná paní výpravčí, která zdrží  rychlovlak R 832 aby se k němu dopotácel přiožralý Polák, který zápasi s rancem a hučí  cholera-cholera...do pierdole...