Bože, ty už jsi zase doma ?

Koronavirus nám dopřává omezené poznávání světa, večerku v 21. 00 hodin, když jste rádi, že si jdete lehnout, protože věčné kecání s vlastní ženou se kterou trávíte 24 hodin denně vede k třesavému Parkinsonu.

Jistě i v opačném gardu. Vyjde den slunný a vláčný, kdy chmury jsou jaksi naráz odplaveny a ve stárnoucí mysli se zrodí nápad, kdy zcela mimořádně zaměníte Ruanda Urundi za vísku zcela dostupnou, třeba, třeba Ŕíkonín.Jede tam vlak-courák z Brna celých asi 35 minut.Nevrlá žena zcela mimořádně a nečekaně souhlasí, oblékne si ty svoje hadérky a botičky, na hlavinku hodí hučku, já ty svoje cukle , nu a jde se. Žena se už na nádraží  náhle vypaří a je k nalezení   nevinně se batolící na nástupiši dvě minuty před odjezdem vlaku, pochopitelně ale v opačném směru. NIcméně nakonec vše dobře dopadne-sedím jak pecka v kupé a koukám naštvaně na ženu, která se jme malovat svoje rtíky růží  značky Pupa-Milano....

Říkonín je taková malá, docela mrňavá vesnička, mající všeho všudy 35 obyvatel, ale bohužel docela známá díky velkému vlakovému neštěstí v roce 1970, kdy z velkého mostu spadlo po nárazu několik vozů mezinárodního rychlíku a zabilo se 30  bohabojných Poláků.....Cesta k mostu je docela rozumná a neblátivá, mírně do kopce, abych ale ulevil ženě  vnímaje její lapání po  dechu, beru jí kabelku přes  rameno.Kabelku, která mimo rtěnku Pupa-Milano, toaletní papír, peněženku, tedy několika dekové nezbytnosti, váží odhadem asi 3 kila. Důvod nevím. Raději se neptat.

Vlevo louka zamokřená a podupaná koňskými kopyty s elektrickým ohradníkem a cedulemi s koníkem na hřbetě, mávajícím nohama v luftě s nápisem "Nekrmte mě" ! Vzduch voní pilinami a kůrou a blátem.Šněrujeme si to pod říkoninským viaduktem s  mohutnými pilony, které by udržely zeměkouli, v dáli je chata a nad ní skála, vlevo si to bručí říčka Libochovka, scenerie kterou dokáže vytvořit jenom příroda, jenom docela malinko šmrncnutá lidským snažením. Jdu a mluvím a chystám foťák a cosi se ptám a zase se ptám a koukám  jenom dopředu....ale ajta, vedle mne se nikdo  neozývá, nikdo neremcá.Šlehnu okem vpravo, ale moje ženuška vedle mne neskotačí.Je 50 m vzadu a stojí jako pařízek."Nikam nejdu", slyším slabounce její povykování.

Otáčím kormidlo a když se vidíme jak se anglisticky nyní říká "fejs tů fejs", řekne žena "tam nic není ..."Nu dobrá, tak tedy pod ten elektrický ohradník a běž a neptej se, projdeme jenom tou nádhernou loukou, tou nádhernou travěnkou a nějakým mostíkem přes tu Libochovku" . Žena remcá, ale jde, je to jeden ohradník a pak druhý a pak třetí, žádná libová travěnka, ale čvachty, čvacht, koňské  bláto a koňské exkrementy,  i boří se noženky ženiných střevíčků. Místo mostku přes tu docela rozdováděnou Libochovku je strom s haluzemi a bodlinami-no tak tudy ne..."Zpátky stejnou cestou nejdu", vece vztekle žena," bláto s koňskými hovny mám až u kolen-tudy "!

"Dobrá-tvé přání je mi rozkazem, ale děláš chybu, bude to delší." A taky bylo. Jenom čvachty, čvacht je ještě horší.Jdeme zpět, žena mě tiše proklíná."Tady si lehnu a budu mít od tebe pokoj", vykřikne, když míjíme kříž, kde v roce 1997 zemřela nějaká paní Ruth...V Říkoníně klepu na první vrata a ptám se na cestu  na Dolní Loučky, protože vlak jede až za dvě hodiny. Paní říká " to musíte vpravo a pak kousek vlevo, vlastně ne, tam je brod, hergot sedejte   do auta, já vás tam svezu.Já ráda řídím". Moje žena je jakási scvrklá a uondaná s mokrými botičkami a smutkem v duši. Když ji vidím  ani nic nenamítám.Díky sem a díky tam a bonboniéra, či flaška špiritusu...., madam jenom mávne rukou. 

Žena sedá na courák do Brna sice s promáčenými střevíčky a nevonícími nožičkami, ale v radostném rozpoložení, že jí ten chlap zmizí na pár hodin z očí. Mě zvědavost ještě nedá.Cesta na místní hřbitov, který je v dokonalé úpravě, všechno děláno s láskou a pečlivostí, vše v  dokonalém cajku, uhrabané chodníky, blikotající světla svíček, věnce a pozdravy dosud žijících těm kteří odešli a byli milováni. Cesta kolem  říčky Bobrůvky,  která bublá pod mostem a těsně u toho mostu takový jakýsi ořezaný strom s cajky a kudrlinkami a květinami a věnečky a s cedulí a tam načáráno MARKOVI 2020...houknu na dva kluky jedoucí po mostě na koloběžce.."Kdo to byl ten Marek tady" ? "Jo strejda Marek" odpoví mně klučina" to byl strejda mýho kamaráda, šel tady večer ožralej spadl do řeky, našli ho až druhý den"."To bylo v říjnu", říká ten druhý.

Tma nějak náhle padá jako balvan, nádraží je dva kilometry daleko, kontury obrovitého mostu vidím v dáli..a tady rozdvojka a kus dál se to zase větví-je to  furt po žluté, ale není vidět v té tmě, potvora mizerná. Ale štěstí mě potkalo...proti mně tři děvušky, tři holčiny, tři děvčátka s dosud čistou myslí,  důvěrou ve svět  a očekáváním života před sebou...

"Děvčata,  k nádraží kudy"? Dívají se jedna na druhou."Tudy nahoru" řekne první, "ne tudy", řekne druhá, chvílí spolu švitoří a posílejí mne cestou třetí.Zviklán a nejistý kráčím nesmyslu vstříc.Vůkol tma tmoucí a v dáli domek, domeček-světlo na konci tunelu.Zabuším na dveře a po chvíli vyleze rozmrzelý strejda v trenýrkách. "K nádraží, pane jdete úplně špatně, zpět a doprava nahoru".
Vlak pochopitelně odstartoval beze mne, ale domů se přece přece jenom dostanu. Žena mě vítá  pohledem dračice . "Bože ty už jsi zase doma " ?