0sud-kismet....

Starý muž s duší dítěte kráčel po cestě vzhůru. Tmu pravidelně prořezávalo silné světlo vzdáleného majáku, které se jako přízrak objevovalo v temné lesnaté krajině vonících borovic a velkých vzrostlých středozemních travin.

Ten starý člověk.-  duší chlapec šel jako fascinován stále vpřed klikatou měnící se cestou, nahrbený,   stářím, svou nemocí, svým myšlením, svou bolestí, svou neschopností si vysvětlit svůj současný i minulý stav. Kulhal a odpočíval ve stále kratších intervalech, ale přes to kráčel  vpřed přitahován jako můra ke světlu silným světlem majáku. Jeho drobná postava se bázlivě otáčela  hned vpravo hned vlevo. Ten starý člověk  měl strach ze stínů, neznámé krajiny, z podivných zvuků, které vydával les,  z černoty neznáma, ze světa, který ho obklopoval. Měl strach z života, tak jako jiní ze smrti. Těžce se posadil do hebké voňavé trávy a podíval se   na tmavou ale zářivou oblohu s množstvím hvězd. V neznámém prostředí ho  svírala  tíseň jakou prožíval v celém svém dosavadním životě, protože mu nerozměl. Nerozuměl tomu proč je tady,  jenom intuitivně cítil, že je jiný. Chápal svět jednoduše a ploše, nebyla mu dána možnost přemýšlení a hlubšího poznání. Žil ve svém vlastním světě, se svým podivným myšlením oddělen tlustou stěnou od okolního bytí..

Na  velmi krátký okamžik se mu zazdálo, že tam nahoře, někde tam nahoře, někde tam mezi těmi stovkami, tisícovkami, miliony svítících bodů, že někde tam je jeho místo. Narodil se kdysi do tohoto světa tak jako miliony lidí před ním a tak jak se narodí miliony lidí po něm, ale také jako jeden z těch, kteří  jsou  vyřazeni z toho normálního života, poznamenáni svým zdravotním stavem, tělesnou či mentální nenormálností a nedostatečností, nebo velkou chudobou .V zákonu náhody byl jedním z těch, kteří si vytáhli černého Petra..svého života....

Srdcem mu projela vlna lítosti..
„Kdybych tak věděl na které hvězdě je maminka, na které je strýc, na které teta....šel bych tam, pořád bych šel...tam bych byl doma, tam bych měl domov, ne tady, tady jsem ho nenašel.“...Vtahoval do sebe opojný okolní vzduch nasycený vlhkostí moře, teplem  prošlého odpoledního slunce, vůní lesa.

Vlekl se dál. Tělo ho neposlouchalo. Maják se mu proměnil ve velkou zářivou hvězdu a on z něho nespouštěl zrak. Klopýtal,  padal  a zase vstával, fascinován vidinou svého nového světa, ze kterého, jak byl  náhle přesvědčen,  přišel, světa, o kterém si myslel, že tam, tam někde daleko v dáli, neskonale daleko, bude takový jako ostatní, kde nebude ústrků, nadávek,  ponižování, kde bude moci hovořit svým citem, svým jazykem, svým myšlením, kde bude  vidět vždy úsměv vítající nový den, a úsměv a pochopení vítající večer a lehký a klidný spánek mezi sobě rovnými...

„Proč tam ? Co tam vlastně chci ?Jak jsem se vlastně octl na tomto, pro mne cizím světě , co je to vlastně za svět, proč mu nerozumím, proč svět nerozumí mně ?  Proč nejsem  a nikdy jsem nebyl jako ostatní "?

Otázky, které si nedokázal odpovědět  v minulosti se mu vracely opět a opět.
 Došel klopýtavě až k zářícímu majáku. Před jeho udivenýma očima se leskla hladina Středozemního moře, do které se opírala světla otáčející se koule. Posadil se na kámen a nohy mu visely do hlubiny pod ním. Cítil se slabý, opuštěný, stravovaný nemocí, osamocený a bez pomoci.

„Kde jsi maminko“? Pozvedl oči k velké zářící hvězdě.

“Jsi snad tam maminko „? Hvězda zablikala.
V hlavě se mu začaly převracet dávno zapomenuté obrazy jeho života s matkou, jak se na ni smál jako malý chlapec, jak jeli spolu vlakem a on se díval z okna  na  tu pestrou krajinu rychle mizející, na zelené stráně, louky , lesy, jak tehdy cítil svoji spokojenost  a jistotu, že ho má někdo rád i takového jaký je, na to, že se na někoho mohl spolehnout a důvěřovat mu v tom pro něho nepochopitelném a cizím světě. Vzpomněl  si na   smích dětí, kteří s ním chodili do pomocné školy, ale i tam byl jiný než oni, děti, se kterými se jako dítě chtěl bavit, mluvit o fotbale, filmech, hokeji, ale nezvládl to a přestal je zajímat. Neměli si s ním co říci, a on jinak nemohl. Neuměl. Zkoušeli na něm svou sílu a převahu. On se nebránil .Stáhl se do sebe a v myšlenkách se těšil na jistotu svého domova.

Vzpomněl si jak kdysi doma tančil s matkou. Matka  otočila knoflíkem radia a pustila jakousi taneční hudbu, chytila ho  v podpaží a snažila se s ním tančit. Střídavě plakala a smála se a on se s ní potácel jako malé slůně a ona mu stále opakovala...“já tě mám ráda můj chlapečku....směj se , buď taky někdy trochu veselý“....neuměl to. 
Vzpomněl si na to, když jako malý hoch dostal políček od svého bratra, který na něho křičel...“všichni ti chtějí pomoci, ty nám všecko děláš schválně, proč neumíš číst, proč ? Ty nechceš „!

Starý muž- se podíval na moře a znovu zvedl oči ke hvězdám....
„Ale, ale bratříčku...já jsem nemohl, já jsem to neuměl, já jsem nerozuměl co po mně chcete....“ šeptal. Vzpomněl i na den, kdy matka zemřela. Ležela na posteli a nevstávala. Mluvil na ni, neodpovídala. Uchopil ji do obou rukou, stáhl   na zem a hlavu ji opřel o křeslo. A odešel.

„Maminka tak dobře spí, je moc unavená,  já vím, vždyť už je moc stará. Až příjdu bude pít kávu“.......
„Já jsem nevěděl co je to smrt maminko, já jsem myslel, že spíš, byla jsi tak potichu...a potom jsem přišel a ty jsi stále ležela na zemi.
A potom přišel bratr a řekl, že jsi mrtvá maminko. A teprve potom, potom maminko, jsem začal chápat, že už tě nikdy neuvidím, a že jsi zemřela maminko“.

Starý muž se podíval na hvězdy a chtěl vstát. Upadl. S velkým úsilím se znovu pokoušel zvednout, ale levá noha byla zcela bez vlády. 

“Proč nemohu vstát, proč se nemohu postavit, co se se ,mnou stalo ….vždyť mám obě nohy a vždycky jsem mohl chodit a mohl jsem jít do města...a dívat se do výkladů a dívat se na lidi.....kdybych tak alespoň mohl jít k té hvězdě tam nahoře, která se dívá na mně, jako já na ni a mrká na mně. Má mně asi ráda. Možná, že mně má tak ráda jako moje maminka. Možná, že tam je moje maminka a chce se mnou mluvit. A já chci s tebou také mluvit maminko, vždyť už jsme se tak dlouho neviděli“....

Chtěl se postavit a znovu spadl. Lehl si vyčerpaně na záda a v ústech cítil svoji nasládlou teplou krev, která mu kapala  na rty.
„To nic není  jenom si trochu odpočinu a půjdu k té hvězdě. Já tam chci, já tam musím, tady pro mě není místo, tam mě bude dobře.“...

Pokusil se znovu vstát, ucítil velkou bolest na prsou a ve zmučeném nechápajícím mozku mu prolétla myšlenka,

"když zůstanu ležet a zavřu oči odejdu z tohoto světa jako odešla maminka....a probudím se na té hvězdě, která na mne mrká, a kde mně čeká maminka. Ano, já chci umřít, já chci umřít ..... a probudit se jinde ...tam, tam na té hvězdě".....

Vzpomněl  na ty  paní v bílém v nemocnici, jak mu něco dávali do krku, jak se dusil a jak ho bratr držel za ruku a mluvil na něho tiše...“už to bude chlapečku, už to bude“, a sestra v bílém plášti se na něho dívala přes závoj slz, vzpomněl na hadičky, kterými bylo spoutáno jeho tělo, že se nemohl téměř hýbat, jak do něho pomalu kapala nažloutlá tekutina,  vzpomněl si na svoje rozpíchané ruce, na kterých mu sestry  nemohly najít žíly, protože jeho ruce byly tenké, jako ruce dítěte....

Jeho tělo se náhle zkroutilo bolestí. A on si uvědomil pravdu. “Už nikdy nevstanu, už nikdy nepůjdu do města, už nikdy nedojdu  tam k té hvězdě, která mě má ráda.... .Nikdy"

Jeho tělo se začalo chvět..
Našli ho ráno. Jeho oči byly otevřené a dívaly se na oblohu. Na tváři měl malý, zcela malý úsměv.....